neděle 24. prosince 2017

LN: Kniha roku 2017 (a další)

Do letošní soutěže Lidových novin o Knihu roku jsem nominoval tři různorodé kandidáty. (Obligátní varování: výběr je zatížen tím, že jsem ani zdaleka nestihl přečíst, co jsem plánoval... a na některé dobré knihy jsem jistě zapomněl.)

Knihu Shoe Dog od: Phil Knight vydalo (namluvenou) letos nakladatelství Simon & Schuster Audio.
Ač je nutné se někdy přenést přes americkou pompéznost a narcismus, životopis Phila Knighta je intimně podaným vhledem do přemýšlení o jeho životě a rozhodnutích, které nakonec vyústily ve vznik největší sportovní firmy světa. Knightových nočních můrách, nenaplněných očekávání, zklamání ze svých poklesků i mrzkých charakterů mnohých lidí, ale i zasloužených úspěchů a štěstí na přátele.


Knihu Why Buddhism is True: The Science and Philosophy of Meditation and Enlightenment od: Robert Wright vydalo letos nakladatelství Simon & Schuster.
Evoluce nás nevybavila myslí, která dokáže dosáhnout štěstí a klidu. Robert Wright využívá soudobých výzkumů v kognitivní a evoluční psychologii a vlastní zkušenosti při pronikání do budhistického vidění světa, aby čtenáři nabídl způsoby, jak procházet dny bez rozčilování nad problémy, které jsou nepodstatnými trivialitami. Jak svou mysl osvobodit, aby svět prožívala v jeho úžasnosti nezatížená ambicemi, které ve skutečnosti mít nemusí.



Knihu The Gene: An Intimate History od: Siddhartha Mukherjee vydalo letos nakladatelství Scribner.
Historie genetiky podána s čtivostí detektivky. Mukherjee v prvním dějství odryje své obavy o dědičnosti mentálních problémů ve své rodině a nato chronologicky představí vývoj genetiky – úžasně spojí životní příběhy vědců s jejich objevy, jak je řízen veškerý život na této planetě. Kniha se věnuje i soudobým kontroverzím s umělým vytvářením organizmů či přepisováním genů (nejen) při léčení nemocí.
 

Do užšího výběru se dále letos dostaly knihy:
Knihu Behave: The Biology of Humans at Our Best and Worst od: Robert M. Sapolsky vydalo letos nakladatelství Penguin Press.
Majestátní pojednání o biologických procesech stojících za lidskou agresivitou, nevraživostí a zlobou. Knize však škodí školometské představování základních fyziologických procesů a škobrtnutí při zveličování několika studií, které se nakonec ukázaly jako nehodnověrné. 


Knihu The Evolution of Beauty: How Darwin's Forgotten Theory of Mate Choice Shapes the Animal World - and Us od: Richard O. Prum vydalo letos nakladatelství Doubleday.
Názorné aplikace teorie sexuální selekce, tedy Darwinovy myšlenky, že při výběru partnera nemusí rozhodovat jeho „skutečné“ schopnosti, ale pouze estetické, sexuální působení na druhé pohlaví (hezká paralela do marketingu – o úspěchu nerozhodnou pravé kvality, ale umná prezentace). Jelikož autor je ornitolog, větší část knihy se zabývá ptáky, sekce o lidech nejsou moc hluboké.



Knihu Darwin's Unfinished Symphony, How Culture Made the Human Mind od: Kevin N. Laland vydalo letos nakladatelství Princeton Univeresitsy Press.
Další zástupce evoluční teorie, tentokráte o kulturní evoluci coby nástroji lidstva, jak dosáhnout komplexní civilizace. Kniha je pojata jako vědecká biografie autora a některé sekce proto dávájí dojem, že jsou více důležité pro něj samotného, místo, že by byly skutečně podnětné, resp. pro čtenáře nutné k pochopení či přečtení.


Knihu The Secret of Our Success: How Culture Is Driving Human Evolution, Domesticating Our Species, and Making Us Smarter od: Joseph Henrich vydalo letos nakladatelství Princeton University Press.
Mnohem více se mi líbilo Henrichovo Tajemství našeho úspěchu, jež sice nedosahuje rozsahu Darwinovy nedokončené symfonie, ale díky antropologickému podání těžícího z příběhů, je mnohem jasnějším a čtivějším představením kulturní evoluce.

 
Knihu Against the Grain: A Deep History of the Earliest States od: James C. Scott vydalo letos nakladatelství Yale University Press.
Inspirující pohled na ekonomicko-politickou dynamiku vzniku prvních států v duchu „obilí v sýpkách se daní lépe než jiné výpěstky a lidem za hradbami se vládné lépe než kdyby volně běhali po pláních". Nicméně Scott velmi přehání myšlenku (ne zcela opřenou o silnou evidenci), že mimo města a proto-státní celky žili lovci-sběrači-příležitostní-zemědělcí v rustikální idyle.

Knihu The Great Leveler: Violence and the History of Inequality from the Stone Age to the Twenty-First Century od: Walter Scheidel vydalo letos nakladatelství Princeton University Press.
Do jisté míry „pokračování“ Scotta. Scheidel se zaměřuje na vznik nerovností mezi lidmi. Pochmurnou pointou knihy je varování, že rovnost je téměř vždy jen důsledkem katastrof, válek a hladomorů.


Knihu The One Device: The Secret History of the iPhone od: Brian Mechant vydalo letos nakladatelství Little, Brown and Company.
Spíše než o iPhonu (o kterém je vlastně až závěr) je kniha o změnách, které musely nastat v technologiích (od výroby baterií po invenci nerozbitného skla), v závádění nového stylu řízení firem a v hospodářské restrukturalizaci Číny..., aby byla umožněna výroba tohoto přelomového výrobku.


Knihu Fifty Inventions That Shaped the Modern Economy od: Tim Harfod vydalo letos nakladatelství Riverhead Books.
Název přesně odráží obsah a čtenáři znalí knih Tima Harfoda vědí, že jeho literární styl je chorobně čtivý. Menší nevýhodou je, že jde o typickou knihu, ze které můžete čerpat nespočet zajímavých fakt (k zmínění třeba v hospodě), aniž byste po jejím přečtení viděli svět jakkoliv jinak.


Knihu The Captain Class: The Hidden Force That Creates the World's Greatest Teams od: Sam Walker vydalo letos nakladatelství Random House.
Ačkoliv nejsem fanouškem vlastně žádného fyzického sportu, kniha o důvodech, proč některé sportovní týmy vyhrávají a jiné nikoliv, byla příjemným čtením. Asi proto, že ve skutečnosti je o faktorech, které ustanovují inspirujícího člověka (a tedy třeba i dobrého manažera).


Psáno (z části) pro Lidové noviny.

pátek 22. prosince 2017

Proč se lidi chovají jako exoti? Mají rozum

Přijměte pozvánku do panoptika ekonomického chování. Steven Levitt o knížce ekonoma Petera Leesona mluví na její obálce jako o „Freakonomics na stereoidech“. A stěží najdete vtipnější a názornější ukázky, co znamená používat ekonomické myšlení při interpretaci světa (v dobrém i ve zlém).

Peter Leeson je profesor práva a ekonomie na Univerzitě George Masona americké Virginii. Označuje se ale za chicagského ekonoma. To v typologii ekonomů znamená, že své úvahy o rozhodování člověka začíná předpokladem, že v každém lidském chování je vždycky skrytý racionální motiv. Neznamená to, že by se domníval, že jsou lidé „geniální“ nebo „neomylní“! Očekává spíše, že každý člověk se chce mít lépe a úvahou o nákladech a výnosech možných alternativ nebo pokusem a omylem dojde k takovému chování, které je pro něj za daných podmínek nejlepší.
Knihu WTF?!: An Economic Tour of the Weird od: Peter T. Leeson vydalo letos nakladatelství Stanford Economics and Finance.

Ve své sbírce ekonomických kuriozit WTF?!: An Economic Tour of the Weird chce Leeson dokázat, že důvody lidského jednání se vždy dají pochopit, když odkryjeme, co člověk chce a jakým omezením čelí. Odsudky o iracionálním, stupidním nebo prostě bizarním chování kohokoliv prý pramení z nepochopení podmínek, kterým dotyční „exoti“ čelí a ve kterých jejich chování může být optimální. Vezměme Leesonův nejslavnější výzkum o efektivitě božích soudů, ordálů.

Jeden trest je lepší než dva tresty

Ve středověké Evropě (a jinde i mnohem dříve) mohly v případě chybějících svědectví či důkazů u těžších zločinů (zahrnujících třeba vraždy nebo žhářství) rozhodovat o vině či nevině ordály. Obviněný měl podstoupit rituál, při kterém se dalo očekávat, že bude zmrzačen nebo zemře – pokud ovšem nezasáhne samo nebe a neočistí ho tak od obvinění. Třeba při zkoušce ohněm měl obviněný vzít do rukou rozžhavené železo a ujít pár kroků. Když ho nepopálilo, byl nevinný, utrpěl-li popáleniny, byl vinen a odsouzen (odtud české pořekadlo „dobrého nepálí“). Eventuálně zkouška vodou, při níž byl obviněný svázán a hozen do vody. Nevinný klesl ke dnu, zatímco zločince voda nepřijala a jeho vina se vyjevila, když plaval na hladině – načež byl z vody vytažen, aby mohl být odsouzen. Jak společnost došla k tak absurdnímu a nespravedlivému rozhodování o vině či nevině?

Uvažme, jaké možnosti měly soudy v 9. až 12. století – bez policie, forenzní vědy a bez svědectví byly odkázány na přiznání viny nebo na mučení. Problémy jsou nabíledni. Dostala-li se kauza před soud, obviněný se přiznat nechtěl a při mučení se zase přiznávali všichni. V čem se ale ordály liší od mučení? Asi vás překvapí, že dvě třetiny obviněných byly božím soudem osvobozeny, což ukazuje, že kněží, pod jejichž dohledem rituál probíhal, umožňovali coby zástupci Boha na Zemi obviněným ordálem projít. Proč to ale dělali?

Leesonovo racionální vysvětlení: když zločinec věděl, že bude muset podstoupit ordál, přirozeně věřil, že ho boží soud označí za viníka, a že tedy bude trpět při ordálu a k tomu ještě jednou po odsouzení. Bylo pro něj proto výhodnější se přiznat, nejlépe věc urovnat mimosoudně. Obvinění, kteří trvali na své nevině i za cenu podstoupení ordálu, naopak upřímně signalizovali svou nevinu. Kněží rituál proto upravili, aby často nezraňoval (například rozžhavené železo tolikrát „omylem“ zkropili svěcenou vodou, že se dalo přenést bez újmy). V prostředí, v němž většina lidí věří v boží vševědoucnost a svátost církve, byly ordály velmi racionálním způsobem zjištění viny.

Kupte si mou ženu

Pánové, nabízím vaší pozornosti svoji manželku (...), kterou chci prodat tomu z vás, který je nejspravedlivější a zaplatí nejvíce. Pánové, je jejím přáním, stejně jako mým, abychom se navždy odloučili (...) Dokáže číst romány a podojit krávy. Umí se smát a plakat se stejnou lehkostí, s jakou vypijete sklenici piva, když máte žízeň (...) Umí vyrábět máslo i sekýrovat služku (...) Neumí vyrobit rum, gin nebo whisky, ale díky dlouholetým zkušenostem s jejich ochutnávkou je skvělým soudcem jejich kvality.

Toť jeden z inzerátů, které byly v 18. a 19. století v Anglii publikovány před dražbami žen. Manžel doslova na provaze přivedl svou ženu do síně, v níž se chvíli před tím dražil dobytek a za přítomnosti desítek až stovek dražitelů ji prodal tomu, kdo nabídl víc. Těžko si představit pro ženu víc dehonestující zkušenost, že? Nicméně, těm z vás, kteří četli inzerát pečlivě, neušlo, že aukce je rovněž přáním ženy. S celým cirkusem tedy musela souhlasit a často to byla ona, kdo aukci inicioval. Proč?

V recenzi pointu neprozradím. Stejně jako nenapíšu, proč je dobré řešit spory přiotrávením kuřete, o superracionalitě romských pověr nebo proč v Itálii po tři století soudili šváby. Naučíte-li se v WTF?!: An Economic Tour of the Weird základy ekonomické racionality, příklady uvidíte jako zcela logické důsledky určitých okolností.

Do každé školy

Leeson čtenářům své racionální bizarnosti představuje i pomocí sokratovských dialogů se stereotypními „návštěvníky“ svého panoptika, kteří tu více, tu méně oponují jeho vysvětlením. Text je tak osvěžen vtípky a náznaky alternativních vysvětlení. Pohříchu, do větší hloubky Leeson nezavítá a mlčky tak uznává, že ekonomická racionalita je sice mocným nástrojem, ale na mnoho „proč“ neodpoví. I když se dozvíme, jak romská kultura v USA úžasně řešila problém kriminality mezi Romy, postupně vymizela v 70. letech jaksi „bez důvodu“. Proč? Boží soudy řešily absenci forenzních důkazů a v některých zemích byly populární, ale jinde se neosvědčily. Proč?

Knihu The Invisible Hook: The Hidden Economics of Pirates od: Peter T. Leeson vydalo v roce 2011 nakladatelství Princeton University Press.
WTF?! se dá přečíst za pár hodin, takže na nějakou hlubší diskuzi o vhodnosti metod různých společenských věd ani neaspiruje. Jde o degustační menu ekonomie, při jehož konzumaci se nesluší upozorňovat, že v jiných restauracích může být jídlo chutnější. Leesonovy knihy (v The Invisible Hook: The Hidden Economics of Pirates pojednal o racionalitě námořního pirátství) by ekonomické fakulty měly distribuovat na střední školy jako inspirující a působivé reklamy na ekonomii.


Psáno pro Finmag.

sobota 9. prosince 2017

Ejhle, člověk nelogický

Nobelovu cenu tento víkend převezme otec behaviorální ekonomie, která nás konečně vidí jako lidské bytosti se vším všudy. Nobelisté Daniel Kahneman a nyní i čerstvě jeho přítel a následník Richard Thaler obohatili vědu plnou čísel o lidské myšlení, neracionalitu, emoce, chyby a nedokonalosti.


Dva ekonomové jdou ulicí. Jeden z nich zpozorní, zpomalí a nakonec ukáže na kraj chodníku, „Hele, stokoruna!“ Druhý jen kroutí hlavou a popohání kolegu dále k chůzi. „Kdyby tam skutečně ležela bankovka, někdo by ji již dávno sebral.“ Oba proto pokračují ulicí, aniž by stokorunu sebrali.

Vtip se na ekonomických fakultách vypráví jako varování před nerealistickými předpoklady ekonomie o chování lidí a idealizací, do jaké míry je svět ovládán zákony efektivity. Na druhé straně, jde o celkem užitečné předpoklady, jak popisovat chování lidí, aniž bychom museli znát jejich mysl. Výhodné situace jako nalezení „peněz na ulici“ jsou extrémně vzácné a nevydrží – a vůbec nejčastěji půjde o klamy. Slevy v obchodech jsou reálně popisky zboží, které je zastaralé, vadné či dlouhodobě neprodejné. Dostanete-li v hotelu snídani na pokoj „zdarma“, zaplatili jste ji ve skutečnosti ve vyšší ceně pokoje. Naopak, bude-li pokoj v dobrém hotelu super-levný, je jisté, že jídlo a nápoje budou v hotelové restauraci super-předražené. U bytu s neobvykle levným nájmem se jistě záhy ukáže, že vibruje při průjezdu tramvaje.

Nebo si představte, že narazíte na překrásnou restauraci s pokrmy božské many a nízkými cenami, v níž je skoro prázdno. Ryzí poklad. Vydrží taková dlouho? Těžko. Natolik úžasný zážitek přitáhne klientelu a brzy nepůjde sehnat stůl na týdny dopředu a ceny budou nápadně připomínat drahotu.
Zkrátka, jelikož každý člověk usiluje, aby netratil a z případných chyb se eventuálně poučí, je účelné očekávat, že lidské chování málokdy vyústí do situací, při níž se budou na ulici válet peníze. Když se zdá, že tam leží, půjde nejspíše o nápaditý leták v podobě bankovky obsahující menu blízké restaurace… Tedy, až na situace, v nichž bankovka na chodníku skutečně ležet bude.

Právě behaviorální ekonomové, jak se začalo říkat vědcům využívajícím psychologického vhledu v ekonomii, odkryli nespočet stylů spotřebitelského uvažování, které nelze ekonomickou logikou vůbec popsat. Oblíbeným příkladem čerstvého nobelisty, Richarda Thalera, je nákup a spotřeba vína. Představte si, že jste kdysi koupili lahev Bordeaux ročník 1982 za 400 korun. Rozhodli jste se ji dnes vypít a zjistíte, že se stejná lahev prodává za 1300 korun. Nyní se zamyslete – kolik vás pocitově bude vypití lahve stát, tedy jaká je cena spotřeby?

Největší podíl lidí odpoví, že je pití nestojí nic – za lahev zaplatili již dávno a nyní pijí „zdarma“. Druhá nejpočetnější skupina respondentů dokonce odpoví, že vypitím lahve ve skutečnosti „ušetří“ 900 korun (pijí víno za 1300, za které dali jen 400). Dle ekonomické teorie obě odpovědi nedávají žádný smysl – náklady mají být 1300 korun. Tolik by získali, kdyby lahev prodali – o tolik tedy přijdou, když ji vypijí.

 Knihu Neočekávané chování: Podivuhodný příběh behaviorální ekonomie od: Richard Thaler vydaly v češtině letos nakladatelství Argo a Dokořán.
 
Thaler ukázal, že je-li platba za spotřebu a vlastní spotřeba od sebe odděleny, jako právě u koupě archivního vína, lidé výdaj peněz berou jako investici, kterou při pozdější spotřebě už nezvažují. Z drahého koníčka se v jejich myslích stane prostá volnočasová aktivita. Bizarní případ? Možná. Víte však kolik vás stojí jedna sprcha či koupel nebo kolik zaplatíte za elektřinu za večer sledování televize? Hádám, že vůbec netušíte. Všichni totiž platíme zálohy za vodu a elektřinu jako „investice“, abychom se pak mohli koupat či bavit u televize „zadarmo“. Nicméně, když neznáme náklady jednotlivé spotřeby, změny cen vody či elektřiny naše chování až tolik neovlivňují – alespoň ne tolik, kolik předpovídá ekonomická teorie (představte si, jak by vypadalo vaše stravování, kdyby v restauracích nikde nebyly uvedeny ceny, nic byste neplatili přímo a útrata by se vám automaticky strhávala z účtu jako zálohy na základě vaší loňské spotřeby).

Myšlení rychlé a iracionální

Psycholog Daniel Kahneman je Thalerovým osobním přítelem a také jediným vědcem, který za své dílo získal tzv. Nobelovu cenu za ekonomii, aniž by se označil za ekonoma či by kdy pracoval na ekonomické katedře (poctu měl získat i jeho přítel a dlouholetý kolega, Amos Tversky, který však podlehl rakovině v nedožitých 60 letech). Kahneman cenu v roce 2002 získal za práce ze 70. a 90. let minulého století, které dokázaly, že ekonomie je neúplná, protože nedostatečně zohledňuje, jak funguje lidská mysl. Kahneman nepopíral, že by snad neexistovaly tržní síly tlačící lidi a firmy k efektivitě. Zdůrazňoval, že ekonomiku tvoří nakonec lidé a je nutné pochopit způsoby jejich myšlení či jeho absence, abychom mohli přesněji předpovídat, jak se zachovají. Tento přístup se stal imperativem behaviorální ekonomie.

Ilustrujme dalším jednoduchým úkolem: „Lindě je 31 let, je velmi upřímná a velice bystrá, nemá přítele. Vystudovala filosofii a už jako studentka se silně zajímala o problémy diskriminace a nespravedlnosti ve společnosti. Účastnila se demonstrací proti jaderným elektrárnám.“ Nyní prosím vyberte, která alternativa je více pravděpodobná:
  • A: Linda je bankovní úřednice nebo
  • B: Linda je bankovní úřednice a je aktivní ve feministickém hnutí.
Většina lidí zvolí, pochopitelně, B - druhou alternativu, jelikož popis Lindy přiléhá k aktivní feministce více než k jejich mentální reprezentaci typické bankovní úřednice. Problémem je logika. Možnost B je specifickou podkategorií možnosti A. Bankovní úřednice-feministiky jsou bankovní úřednice, spolu se všemi dalšími specifickými skupinami bankovních úřednic. Obecnější kategorie je nutně pravděpodobnější. Podobně bych se vás mohl zeptat, zda je pravděpodobnější zda na pláži potkáte ženu nebo ženu v plavkách. I když budete mít na mžik tendenci odpovědět ženu v plavkách, obalamutit se již nenecháte. „Ženy“ jsou obecnější kategorie, proto je více pravděpodobné, že potkáte ženy než jen „ženy v plavkách“, i když zmínka pláže asociuje plavky.

Mnoho čtenářů chybné odpovědi nepodlehlo a i ti, kteří podlehli, se jistě podivují, jakou souvislost má bizarní logický klam s ekonomií. Kde je Kahnemanův přínos? Zde: turisté jsou ochotni platit za životní pojistku kryjící smrt v letadle v důsledku teroristického útoku více než za pojistku, kryjící smrt v letadle z jakéhokoliv důvodu. Ano, jelikož pod „jakýkoliv důvod“ spadá i terorismus, je druhá pojistka obecnější a nutně proto výhodnější. Lidem však letecké neštěstí v mysli snáze reprezentuje teroristický útok, přeceňují jeho význam i pravděpodobnost, a jsou proto ochotni zaplatit za omezenější pojistku více.

 Knihu Myšlení, rychlé a pomalé od: Daniel Kahneman vydalo v češtině v roce 2012 nakladatelství Jan Melvil Publishing.

Kahnemanovo a Tverskyho přínosem bylo objevení řady podobných psychologických mechanismů, kterými obohatili ekonomickou teorii, protože ukázali – využiji-li naposledy podobenství se ztracenou bankovkou – že pro ceniny v prachu cesty se vyplatí sehnout, jelikož tam mohou zůstávat neobjeveny poměrně dlouho. Třeba proto, že pozornost kolemjdoucích je omezená (kromě toho, poměrně intenzivně ztrácíme věci; dle jednoho průzkumu průměrný Američan ztratí za život věci, peníze a dokumenty v hodnotě přes 120 tisíc korun).

Ztracená stokoruna, venkoncem malý zelený papír, bude dlouho ležet v trávě, ve tmě nebo na rušné cestě, kde nikdo nemá čas lelkovat a sledovat, kam šlape. Nikdy nemůžeme vnímat svět v jeho úplnosti. Ignorujeme některé věci, abychom se mohli více soustředit na jiné a většinu informací ze svého okolí ani nezaznamenáme (vstoupilo vám do pozornosti, že jste během přečtení tohoto odstavce asi 10krát mrkli?). Zaměření své omezené pozornosti kontrolujeme vědomě jen do určité míry. Třeba až čtvrtina řidičů přiznává, že byli natolik rozptýleni polonahou modelkou na billboardu u silnice, že si až po chvíli uvědomili že sjeli do vedlejšího pruhu. Vrátíme-li se do sféry tržního jednání, je vůči běžnému řízení intenzita podnětů při nakupování násobná.

Ekonomové Tanjim Hossain a John Morgan proto uvažovali, jak omezené pozornosti spotřebitelů nejlépe využít, když chtějí e-shopy promítnout dopravné do ceny. Nabízí se dvě základní možnosti. E-shop může prodávat zboží, třeba parfém, za „400 korun a dopravné zdarma“ a doufat, že na zákazníky zapůsobí magické slovíčko zdarma. Nebo parfém bude nabízet za „350 korun + dopravné“. Cena dopravného (50 korun za parfém) bude zmíněna někde níže na stránce či v dodacích podmínkách. Který způsob přiměje více zákazníků si parfém koupit? Hossain s Morganem na datech z amerického dražebního serveru eBay odkryli, že lze dosáhnout až o 19 % větších tržeb, je-li cena bez dopravného, jehož výše se na e-shopu sice také nachází, ale jeho zvážení již vyžaduje od zákazníků pozornost navíc. Omezená pozornost se přitom neomezuje jen na triviální nákupy.

Vývoj akcií firem závisí na jejich finančním zdraví, proto je na burzách zveřejňování výročních zpráv či údajů o kvartálních výnosech kótovaných firem nejočekávanějšími událostmi. V některých dnech zveřejní své dokumenty jednotky firem a informace se promítnou do cen jejich akcií okamžitě. Existují však dny, v nichž jsou v USA zveřejněny najednou až stovky podobných zpráv. Celkem nepřekvapivě se tyto informace promítnou v burzovních cenách mnohem pomaleji. Zkrátka ani zaměstnanci či software mocných a sofistikovaných finančních společností nejsou schopni zvážit vše naráz.

Ještě pomaleji se do cen promítají informace, jejichž dopad na akcie není bezprostřední, i když je jednoznačný. Zvažme jednoduchý příklad. Statistický úřad vydá informace o rostoucí porodnosti. Již v tu chvíli lze očekávat, že se do roka zvednou tržby firem prodávajících plenky či dětskou výživu, jejich zisk naroste a následně i cena jejich akcí. Jelikož to vše můžeme odhadnout nyní, akcie bychom měli nakoupit hned a nečekat na údaje o rostoucích tržbách. Podobně se asi do šesti let zvednou zisky firem prodávající školní potřeby, i ty bychom měl tedy nakoupit hned. Finanční analýzy však ukazují, že čím dlouhodobější efekt informace má, tím pomaleji trvá, než od svého zveřejnění ovlivní cenu akcií.

Hazarduje řidič, opice i hrášek

Nyní přijde na řadu nejkomplikovanější část textu, zkuste vydržet, odměnou mnohým čtenářům bude zjištění, že jsou chytří jak hrách. A bude to kompliment.

Zkusme jednoduchý experiment, situaci, v níž lze vydělat peníze: K čemukoliv, co nyní vlastníte, vám dám 1000 korun, jsou vaše. Nabízím navíc volbu mezi dvěma alternativami, jak získat další peníze.
  • První alternativa, označme ji A, je riziková: hodím mincí a padne-li panna, získáte dalších 1000 korun; padne-li orel, nezískáte už navíc nic.
  • Druhá alternativa, označme B, je bez rizika, prostě vám dám dalších 500 korun.
Pro kterou možnost byste se rozhodli? A: 50% šance získat navíc tisícovku a tedy 50% šance nezískat navíc nic nebo B: získat s jistotou navíc pětistovku? Svou odpověď podržte v mysli, vrátíme se k ní.

Nyní, prosím, zvažte odlišný, přesto velmi podobný experiment. Opět, k čemukoliv, co vlastníte, vám dám 2000 korun. Opět máte navíc zvolit jednu ze dvou možností.
  • První je zase riziková, označme C, hodím mincí a padne-li panna, musíte mi vrátit 1000 korun, padne-li orel, necháváte si celých 2000 korun.
  • Druhá možnost, označme D, znamená, že mi rovnou vrátíte 500 korun.
Pro kterou možnost byste se rozhodli nyní? C: 50% šance ztratit tisícovku a tedy 50% šance neztratit nic nebo D: ztratit s jistotou pětistovku?

Pokud jste se rozhodli jako většina participantů Kahnemanova a Tverskyho experimentu, zvolili jste B v prvním případě a C v druhém. Takové chování lze logikou velmi špatně vysvětlit. Buď ve vaší povaze je obliba rizika a pak byste měli zvolit rizikové možnosti A a C. Zkoušíte štěstí a doufáte, že si odnesete z obou situací 2000 korun (ale můžete mít smůlu a v obou situacích skončit jen s tisícovkou). Jiní čtenáři se naopak rizika bojí a preferují jistotu, pak by měli volit B a D. V obou situacích odejdou s jistými 1500 korunami.

Jelikož volby B a D jsou logicky totožné: 1000+500=2000-500 a stejně tak i A a C jsou totožné, 1000+0,5*1000 = 2000-0,5*1000, pak by každý člověk měl vždy zvolit B a D (má rád jistotu) nebo A a C (má rád riziko). Proč se většina participantů těchto experimentů rozhoduje nekonzistentně (zvolí jisté B a zároveň rizikové C) nebylo možné ekonomickou teorií vysvětlit.

Kahneman s Tverskym přišli s konceptem tzv. averze ke ztrátě: strach z negativních výsledků mění naše uvažování. První úloha je formulována coby získávání peněz navíc. V takových situacích většina lidí preferuje být na svém, volí jistotu zisku pětistovky, celkem si odnesou 1500 a jsou spokojeni. Kdyby zvolili rizikovou možnost A, mohli by prohrát a byli by zklamáni.

V druhé situaci jsou však obě alternativy zarámovány coby ztráta, D dokonce ztráta s jistotou, volba C však nabízí 50% šanci neztratit nic. A lidé v situaci očekávané ztráty jsou ochotni riskovat v takové intenzitě, kterou by nikdy nezvolili, pakliže by jen mohli něco získat. Averze ke ztrátě pomáhá vysvětlit, proč u lidí naroste ochota riskovat a chovat se nebezpečně při hrozbě negativních výsledků.
Jde o celkem intuitivní chování. Jedete-li autem pozdě na schůzku (hrozba negativních výsledků), jedete rychle a hazardněji. Přitom byste takto neriskovali, kdybyste chtěli přijet někam o stejnou dobu dříve, ač byste nemuseli (zisk pár minut). Nebo jiný příklad, na začátku dostihů většina sázkařů sází na favority, s nízkým kurzem – 1:2 či 1:3, zkrátka riskují „rozumně“. V průběhu dne se však průměrné sázky přesouvají na stále větší a větší outsidery s mnohem vyššími kurzy – tedy s menší pravděpodobností výhry, ale s eventuálně mnohem vyšší výhrou. Dokázali byste uhodnout proč?

V průběhu dne většina sázkařů své sázky prohraje (zlaté pravidlo hazardu), ztrácí proto peníze a na konci dne jsou natolik zoufalí, že vsadí i na kurz 1:100 v bláhové snaze vymazat své ztráty. Někomu se zadaří a vyhraje. Většina však přijde o všechno. Podobné chování lze vysledovat napříč lidským světem. Podniky ve ztrátách se uchylují k ne-až-tak-legálním finančním manipulacím (které však nevyužívaly k zvýšení svého zisku). Trenéři hokejistů a fotbalistů volí neověřené formace či rizikové strategie, když jejich tým prohrává. Studenti, kterým hrozí propadnutí, se uchylují k opisování a podvodům, ke kterým by se nikdy nesnížili, kdyby šlo jen o zlepšení ne-tak-špatné známky na lepší.

Další postřeh, který vyplynul z experimentu Kahnemana a Tverskyho, byl, že záleží na kontextu rozhodnutí – tzv. na zarámování situace. Zvažte, že vám domovník oznámí, že je asi 90% šance, že vodní potrubí dalších pár let vydrží a zda chcete rekonstruovat rozvod vody hned či počkáte? Většina lidí počká. Naopak, zvolí-li domovník formulaci, že existuje 10% šance, že potrubí praskne, většina lidí se uchýlí k okamžité rekonstrukci. Logicky však jde v obou případech o tutéž informaci. Zarámováním v možnosti nehody však na mysl snadněji přinese negativa a lidé upřednostní okamžitou výměnu.

Rámování je všudypřítomné, jelikož realitu lze vždy vnímat či popsat různými způsoby. A vhodným rámováním lze účinně manipulovat druhými. Richard Thaler myšlenku rámování slavně využil, aby zaměstnance přiměl spořit na penzijní spoření. Protože jen málokdo při uzavření smlouvy chce podepsat dodatek, že si bude část mzdy posílat na spoření, Thaler neochotu dělat „věc navíc“ obrátil ve prospěch spoření. Navrhl, ať firmy přímo do pracovní smlouvy vnesou, že část mzdy budou posílat na penzijní spoření a v dodatku může zaměstnanec vyjádřit přání se z takového ujednání vyvázat. Logicky jde stále o tutéž volbu – chci či nechci si spořit, nicméně málokdo opět udělal „něco navíc“ a většina zaměstnanců penzijní spoření ve smlouvě nechala.

Averze ke ztrátě a nekonzistentní chování bývá často popisováno jako iracionální anomálie. V popsaných experimentech skutečně je, lidé mění své preference na základě nejpovrchnějších rozdílů (1000+500 nevnímají stejné jako 2000-500). Německý psycholog, Gerd Gigerenzer, však proslul upozorněním, že odsoudit proto lidstvo pro univerzální iracionalitu, je intelektuální podvod. Lidé „pouze“ aplikují neadekvátně styl myšlení, které je obecně výhodný. Vykazuje jej vše živé. Názorné jsou experimenty yaleského ekonoma Keitha Chena s opicemi, malpami kapucínskými. Pokus je překvapivě velmi podobný jako u lidí.

Opice jsou od mládí trénovány, že za plastový žeton získají jídlo, obvykle jablka či banány. V jednom experimentu byly opice navyklé, že žeton značí 1 jablko. Jeden chovatel však za něj dával v polovině případů 1 jablko, v druhé polovině 3 jablka. Druhý chovatel dával vždy 2 jablka. Jakého chovatele si opice vybraly? Chovatele, který vždy dával 2 jablka – opice získávaly zisk, který nečekaly, preferovaly tedy jistotu. Stejně jako lidé. V druhém experimentu byly opice naučeny, že žeton značí 3 jablka, jeden chovatel jim však za žeton dal někdy tři, jindy jen jedno jablko. Druhý dával vždy dvě. Opice tedy čelily ztrátě, získávaly méně, než čekaly a za takových okolností preferovaly prvního chovatele – tedy rizikovou volbu. Opice volily stejně nekonzistentně jako lidé.

Mimochodem, na experimentu s malpami je inspirativní i jeho nečekaný závěr, resp. jeho předčasné ukončení, protože začal ničit společenskou strukturu opičí tlupy. Někteří opičáci žetony přestali dávat chovatelům a nechali si je, aby je později vyměnili za sex se samicemi. Ty žetony rády přijaly, aby je po chvíli nabízely chovatelům a dožadovaly se jídla.

Averze ke ztrátě byla sledována i u ptáků a hmyzu. Pokusy se zvířaty se realizují v laboratorních podmínkách tak, že krmivo je dostupné ve dvou boxech, z nichž si pták či třeba včela mohou vybrat vždy jen jeden za určitý čas. V jednom boxu se objevuje stabilní přísun krmiva, v druhém boxu někdy není nic, jindy hostina. Výsledky jednoznačně ukazují, že při nedostatku jídla živočichové systematicky volí rizikovější box. Loni izraelský biolog, Efrat Dener, a kolegové dokonce dokázali, že se stejně rozhoduje i hrách setý. Poté, co rostlinka trochu odrostla, ji Dener vytrhl a přesadil tak, že jeden svazek kořenů byl v květináči, kam proudilo stabilní množství živin. Druhý svazek kořenů byl umístěn do druhého květináče, kde koncentrace živin kolísala od mizivé po značnou. Dener zjistil, že když živin teklo do sytosti, hrášci kořenový systém budovaly spíše v květináči se stabilním přísunem živin. V případě, že živin teklo natolik málo, že hráškům hrozilo uschnutí, soustředily se na produkci kořenů ve květináči s variabilním přísunem živin. Při hrozbě ztrát začaly riskovat.

Čtenáři, kteří zvolili možnosti A a C, se tedy rozhodují stejně jako hrách setý. Veškerá dosavadní evidence zároveň naznačuje, že averze ke ztrátám je evolučně výhodný mechanismus. Zisky a ztráty totiž nejsou stejná kategorie. Získat kilo jídla navíc je sice fajn, ale v době sytosti není důvod riskovat, třeba přijde lepší příležitost. Při dlouhodobém hladu však kilo jídla může být rozdílem mezi životem a smrtí, a proto je výhodné riskovat i vše.

Brambůrky kontra evoluce

Neplatí však, že způsoby vnímání, kterým nás vybavil přirozený výběr, jsou nutně optimální. Notorickým příkladem je naše obliba sladkého, tučného a slaného. Jelikož v naší evoluční historii šlo o vzácné látky, bylo optimální strategií je vyhledávat a cpát se jimi. Mnoho příležitostí nebylo. V současném přebytku, však predispozice k těmto chutím stojí za předčasnými úmrtími na civilizační nemoci. Studie behaviorálních ekonomů pak sledují, jaké důsledky na tržní rozhodovaní má, když v lidské mysli bojují staré tendence k obžerství s plány dlouhého života.

Balení brambůrek, čokolád, zmrzlin či zboží vyvolávajících závislosti jako alkohol nebo cigarety mají řadu velikostí. Větší balení jsou přitom mnohem ekonomičtější. Za 100 gramů zboží zaplatíme méně u velkého balení než u malého (třeba při koupě kartonu cigaret šlo ušetřit až 10 % na krabičce). Navíc, když nakoupíme obří balení, nemusíme tolikrát na nákup menších a ušetříme i čas. Proč vůbec kupovat malá balení? Existenci nákupů v malém lze vysvětlit racionální volbou: někteří spotřebitelé nemají tolik likvidity a nemohou si velká balení dovolit. Jiní nechtějí tahat velké nákupy, třeba protože nemají auto. Vysvětlení možná, ale popisující jen menšinu nakupujících. Klaus Wertenbroch, ekonom z Yaleovy univerzity, přišel s vysvětlením jiným, zakotveným v psychologii sebekontroly – za neekonomickým nakupováním stojí vědomí o naší slabé vůli. Zákazníci vědí, že mohou ušetřit při nakupováním ve velkém a pak své choutky postupně ukojovat z domácích zásob. Zároveň se znají, vědí, že kdyby doma měli kila brambůrků, nezůstalo by i jednoho balení za večerní film. Neovládli by se a snědli by jich více ničíc si linii a zdraví. Jelikož nevěří svému budoucímu já, že se ovládne, raději koupí malá balení a dobrovolně si omezí příležitost propadnout obžerství.

Fenomén sebeomezování ukazuje, že si lidé sami uvědomují, že je mohou zradit některé procesy vlastní mysli a snaží se je omezit. Kupříkladu, Green Bank ve filipínském městě Caraga nabízela svým klientům velmi specifický spořící účet. Klient na něj musel vkládat určitou sumu každý týden, účet byl přitom neúročený a vybrat peníze bylo možné jen, když klient po šesti měsících prošel testem, zda v moči nemá žádné metabolity nikotinu. Pakliže by se ukázalo, že kouřil, peníze propadají bance (která je slíbila předat charitě). Jen blázen by si otevřel tak zjevně nevýhodný účet, že? Přesto 11 % oslovených kuřáků smlouvu podepsalo. Nevýhodný účet přijali rádi coby nástroj, který jim pomůže dodržet plán přestat s kouřením. Již mnohokrát zažili, že vůle přestat kouřit nepřežije často i jen trochu náročnější den v práci. Musí si zapálit. Nevýhodný účet posiluje motivaci přestat s cigaretami tím, že uvaluje na porušení plánu další náklad – ztrátu naspořených peněz.

Xavier Giné ze Světové banky a kolegové program banky vyhodnotili a zjistili, že nabídnutí takového účtu zvýší pravděpodobnost, že klient nebude během půl roku kouřit zhruba o třetinu. Abstinence přitom vydrží dalších alespoň 6 měsíců – jak ekonomové zjistili, když klienty překvapivě po roce od uzavření účtu znovu otestovali. Ač se výsledky zdají velmi nadějné, absolutně velký dopad nemají: v zemi přestane kouřit zhruba 9 procent kuřáků ročně, ze skupiny kuřáků-majitelů nevýhodného účtu se podařilo se zlozvykem přestat zhruba 13 procent. Většině klientů peníze tedy propadli. Program je přesto účinnější než jiné terapie, ke kterým se kuřáci uchylují, chtějí-li přestat jako užívání nikotinových náplastí či žvýkaček.

Sendhil Mullainathan, ekonom z MIT, s kolegy ukázali, že podobné sebe-zavazování na sebe uvalují i zaměstnanci, aby se donutili pracovat – oproti tradiční představě, že bez manažera by zaměstnanci prolelkovali celý den. Využili indickou firmu specializující se na zadávání dat do počítače. Každý pracovník je v ní odměňován úkolově: mzdová sazba je pevná, takže čím více informací zadá, tím si více vydělá – množství odvedené práce je však zcela na něm. Mnoho pracovníků však prokrastinuje a zdaleka nepracuje tolik, kolik plánovali. Mullainathan jim tedy nabídl, ať se ve smlouvě zaváží k určitému množství zadaných dat týdně. Když jej nesplní, získají za celý týden za práci jen polovinu sazby. Když plán splní, získají běžnou sazbu. Na první pohled je smlouva zcela nevýhodná. Když budou pracovat, jak mají, získají běžnou sazbu. Když odpracují méně, získají nejen méně peněz, ještě i horší sazbu. Ve více než třetině případů však zaměstnanci na smlouvu přistoupili, zavázali své budoucí, líné já pracovat pod hrozbou ztráty poloviny výdělku.

Jak spořit a nepít

V současnosti je behaviorální ekonomie plně integrována do ekonomické teorie. Když se ekonom snaží vysvětlit určitý fenomén, zvažuje hlouběji psychologické tendence, než tomu bývalo dříve. Kupř. když v určitém městě začne růst prodej nových aut, může uvažovat, že obyvatelé zbohatli; že jejich děti dospěli a pořizují si vlastí auto; že nový konkurent rozpoutal cenovou válku a všichni prodejci snížili ceny… nebo může jít o válku eg? Peter Kuhn z Kalifornské univerzity zjistil, že za koupí nového auta stojí i boj o status. Koupí-li si váš soused či známý auto, lze predikovat, že se koupí „nakazíte“ také. Nechcete totiž trpět srovnáváním s jeho lepším symbolem statutu. Existuje již i obor, který sleduje, jak se informace, nápady a rozhodnutí síťově šíří, jak kopírujeme chování svých bližních. Slavným se stal před 5 lety experiment, v němž vědci spolupracovali s Facebookem a na vzorku 61 milionů jeho amerických uživatelů ukázali, že zpráva, že někdo z jejich okolí volil, byla schopna přimět vyhledávat volební informace a volit i občany, kteří to neplánovali. Nejen je, ale následně i jejich přátele a přátele přátel…

Na druhé straně behaviorální ekonomie není jen aplikovaná psychologie. Zjištění individuálního psychologického efektu nutně neznamená, že se zhmotní v tržním, reálném prostředí. Jistě, často se psychologie projevuje mocně. Síla sociálního kopírování nás nutí kupovat „nejprodávanější“ notebook, i přestože jsme přesvědčeni, že většina našich známých je počítačově negramotných. V mnoha případech však i silné psychologické tendence nemusí mít žádný reálný dopad. Ilustrativní příklad je nárůst agresivity u chlapců a mužů hrajících násilné počítačové hry či sledující akční filmy.

Laboratorní výzkum prokázal, že sledování či účast na virtuálním násilí krátkodobě oslabuje empatii, lidé „násilí“ přivykají a přijde jim adekvátní sociální reakcí. Z výzkumů by přirozeně mělo vyplývat, že kdykoliv přijde do kin akční film či lze stáhnout nová agresivní počítačová hra, ulice by měla zaplavit horda k násilí odhodlaných mladých mužů (hlavních to viníků většiny násilných zločinů). Realita je však přesně opačná. Po premiérách akčních filmů kriminalita klesá. Jedním z důvodů je, že mladí muži jdou do kina, kde mlčky sedí a usrkávají kolu. Nejdou do hospody, baru, nejdou na party, resp. tam po kině nestráví tolik času, nespotřebují proto tolik alkoholu, který je prvním krokem (či omluvou) na cestě k napadení, přepadení či znásilnění.

Ani dlouhodobý trend neimplikuje, že by hráči krvavých her častěji končili ve vězení. Výzkum implikuje, že proti kriminalitě se dá prostě bojovat tím, že města postaví či dotují místa, kde mládež může trávit svůj volný čas. Ne moralistními vzlykáním, jak dneska chlapci hrají či sledují krváky.

Behaviorální ekonomie se proslavila právě otevřením možností, jak mohou firmy, města, státy či jednotliví občané korigovat chování druhých. Zaměření se na psychologické mechanismy řídící určité chování a zároveň respektováním existence sociálních a tržních sil, umožňuje lépe cílit opatření na zlepšení lidského blahobytu (samozřejmě vhledu lze využít i při okrádání a zneužívání druhých, o tom ale jindy, popřípadě vizte knihu Jak se loví hlupáci, od dvou ekonomických nobelistů George Akerlofa a Roberta Shillera).

Knihu Jak se loví hlupáci: Ekonomie manipulace a klamu od: George A. Akerlof a Robert J. Shiller vydalo v češtině letos nakladatelství Management Press.
 
Vezměme si za příklad zneužívání alkoholu a opakované řízení v opilosti. Dnes je od něho odrazováno pokutou, odebráním řidičského průkazu, zabavením auta atp. Je trestán důsledek špatného rozhodnutí, nikoliv jeho příčina. Opilci za volantem však prokázali, že se nedokáží ovládnout. Nedá se očekávat, že racionálně zvažují riziko, že mohou někoho na silnici zabít nebo dostat pokutu za řízení v opilosti. Po skleničce je tyto rizika zjevně netrápí. Příčinou problému je jejich pití.

Programy, které trestají opilce za volantem nucenou abstinencí, jsou proto účinnější než opatření uvalující tresty za přečiny. Abstinenční rozsudek funguje takto – je-li opilec za volantem chycen, soud mu nařídí na určité období nucenou abstinenci, třeba půl roku. Každý jednotlivý den je nato odsouzený náhodně kontrolován probačním úředníkem. Pakliže by se ukázalo, že pil (či není ochoten se nechat otestovat), je poslán do vězení či je mu udělena obří pokuta. Opilec žije v jistotě, že bude zkontrolován a jistotě, že při pití bude šoupnut do basy. Analýzy nucených abstinencí ukazují, že naprostá většina odsouzených pravidelnými kontrolami projde a odstranění alkoholu z jejich životů má dlouhodobý pozitivní efekt – i po skončení abstinence „nepijí a neřídí“.

Podobnou úvahou u kouření lze dojít k závěru, že problémem není kouření samo, ale vznik závislosti, které změní uvažování a rozhodování kuřáků. Kouření by se proto nemělo jen prostorově omezovat či danit (čímž řešíme toliko důsledky), měl by se zcela zakázat nikotin v cigaretách. Stejně jako se zakazují jakékoliv škodící chemikálie ve spotřebním zboží. Kuřáci by se na tabáku nestávali závislými a mnohem jednodušeji by s kouřením mohli přestat (a stávající kuřáci by svou drogu museli získávat ze „zdravějších“ prostředků – nikotinových žvýkaček či náplastí).

Behaviorální ekonomie je popularizována v nespočtu knih, Kahnemanovo dílo Myšlení, rychlé a pomalé, knihy Dana Arielyho či v češtině letos vydaný odborný životopis Richarda Thalera, Neočekávané chování, jsou bestsellery v mnoha zemích. I když mnohé studie z těchto knih se ukázaly neplatné a mnohé popisované efekty fungují jen za velmi specifických podmínek, behaviorální ekonomie je prototypem přístupu, který je zaměřen na řešení problémů. Není definována jen „fakty“, ztělesňuje snahu pochopit lidský svět s použitím poznatků a přístupů všech vědeckých oborů.

Kniha Everybody Lies: Big Data, New Data, and What the Internet Can Tell Us About Who We Really Are od: Seth Stephens-Davidowitz, které vydalo letos nakladatelství Dey Street Books, sloužila k inspiraci závěru tohoto textu.

No jo, závěr článku jsem odbyl, nicméně tradiční i behaviorální ekonomie predikují, že vyjma detektivek, závěry delších textů čteny nebývají. Čím více něčeho spotřebováváme, tím méně si to užíváme, až se dostaneme do bodu, kdy spotřeba odrazuje – četba není výjimkou. Dále, řada čtenářů nemá sebekontrolu udržet pozornost u dlouhých textů. A konečně, některé knihy či tiskoviny kupujeme jen, abychom mohli signalizovat, že jsme kulturními a sofistikovanými občany. Nečteme je však. Kahnemanovo magnum opus Myšlení, rychlé a pomalé dle analýzy elektronických knih dočetlo pouhých 7 % čtenářů. Nuže, kvůli asi dvěma desítkám čtenářů Lidovek, které baví hazardující luštěniny, alkoholová abstinence a opičí prostituce se mi promýšlet lepší závěr prostě nevyplatí… 


Psáno pro Lidové noviny.

středa 1. listopadu 2017

Jak naočkovat kritické myšlení

Volby vždy dodají příklady neinformovanosti, zmatenosti či prostého nezájmu mnohých voličů. Jsou ale lidé beznadějně odsouzeni zavírat se v malé bublině oblíbených názorů a triviální zábavě? Přelomový americko-čínský experiment naznačuje, že ano. Nicméně úplně zatraceni také nejsme.

„Orwell se obával těch, kteří nám zamezí přístup k informacím. Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou tolik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu. Orwell se obával, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti […] pravdu neměl Orwell, ale Huxley.“

Citace pochází z předmluvy klasiky Ubavit se k smrti Neila Postmana, která porovnává dvě nejslavnější dystopie – romány Konec civilizace Aldouse Huxleyho a 1984 George Orwella. Podle Postmana nám hrozí spíše budoucnost, jakou předvídal Huxley.

Nevědomost občanů liberálních demokracií nemusí být podle Postmana nakonec odlišná od neinformovanosti obyvatel cenzurujících diktatur, pokud lidé nebudou schopni či ochotni vyhledávat a ověřovat informace. Postman upozorňuje, že konzumace zpráv se může stát pouhým rozptýlením. Zprávy se nebudou promýšlet, ale pouze prociťovat. Jejich ověřitelnost, pravdivost, úplnost přestanou být důležité. Podstatné bude, jestli se líbí a baví nás. Zdá se, že to sedí – přestože máme doslova na pár kliknutí v dosahu informační zdroje, které by ukázaly, jak jsou naše představy o světě zavádějící, neúplné či i zcela scestné, málokdo má zájem svoje názory podrobit testu objektivnosti.

Co kdyby najednou zmizel velký čínský firewall?

Skutečně ustrneme v tetelivé myšlenkové laxnosti? Odpovědět se pokusili ekonomové Yuyu Chen z Pekingské univerzity a David Yang ze Stanfordovy univerzity. Uskutečnili experiment (pdf), jak náhodně získaný přístup k mnohem kvalitnějším zdrojům informacím ovlivní myšlení mladých lidí.

Nabrali 1800 čínských studentů a vybraným na víc než rok zaplatili velmi efektivní software (virtual proxy network, VPN), který dokázal obejít čínskou cenzuru internetu. „Velký firewall“ čínského Ministerstva veřejné bezpečnosti od roku 2003 blokuje řadu západních internetových služeb a zpravodajských serverů. Bez VPN se z Číny nepřipojíte na Google, YouTube, Facebook, Twitter, Instagram či Blogspot (ani na většinu pornografických webů). Nemůžete sledovat nebo číst CNN, New York Times, Guardian, BBC, Bloomberg nebo Wall Street Journal. Myšlení většiny Číňanů proto formuje jen státní propaganda. Náhodně vybraní studenti získali příležitost objevit necenzurovaný svět informací o své zemi a o světě vůbec. Výzkumníci na oplátku získali možnost zkoumat, jak nabyté informační svobody využijí.

Polovina studentů software nevyužila vůbec, což lze jednoduše vysvětlit strachem ze státních orgánů. Pohříchu však ti, kteří software začali využívat, si téměř vůbec neprohlíželi zpravodajské či názorové servery. Zůstali u oblíbených, státních. Suverénně u nich vyhrály stránky poskytující zábavu typu YouTube či Facebook, dále pak služby Googlu a pornografické weby (pro zajímavost – na ty chodilo 77 procent studentů a 62 procent studentek). Na zahraniční zpravodajské servery se nepřipojila ani tři promile studentů.

Kritické myšlení se dá naočkovat

Chen a Yang proto začali skupinu náhodně vybraných studentů motivovat, aby si zpravodajství četli. Uvažovali, že běžný student neví, co neví. Nemá ponětí, jak moc jsou jeho názory pokřiveny propagandou a jak cenzura hrubě rámuje diskuzi. Nezná-li student hodnověrnější zdroje informací, nenapadne ho, že by pro něj mohly mít nějakou hodnotu. Oba ekonomové proto vytvořili kvíz z článků v New York Times a za správné odpovědi studenty peněžně odměňovali – a čtenost novin skutečně vylétla. Ekonomové nato zkoumali, zda i poté, co s kvízy přestanou, si studenti udrží vytvořený návyk a budou dále zahraniční zpravodajství sledovat. Zde jejich výzkum nabízí naději: studenti pokračovali a zahraniční zpravodajství sami vyhledávali. Doba, kterou strávili na zpravodajských serverech, se zečtyřnásobila a i poté, co experiment skončil, si 23 procent studentů začalo samo platit kvalitní VPN, aby mohli zahraniční weby dál sledovat.

Průměrná doba (v minutách) strávená na stránkách New York Times týdně mezi studenty, kteří získali jen software na obejití čínského firewallu (modrá linka, "Access") a mezi studenty, kteří byli navíc i podporováni placenými kvízy (červená linka, "Access+Encour."). Placené kvízy fungovaly pouze od února do půlky března 2016. Čárkovaná čára značí procento článků, které byly politicky citlivé (jako únik panamských dokumentů, výročí čínské kulturní revoluce atp.).

Nezůstalo přitom jen u zájmu o zakázané weby, Chen a Yang později odkryli, že u studentů sledujících zahraniční zpravodajství se trvale posunulo vnímání čínské reality. Přestali natolik důvěřovat své vládě a státem poskytovanému zpravodajství, přestali bezmezně věřit v trvalý ekonomický růst a boom čínských akciových trhů. Začali být kritičtější k budoucnosti své země a byli ochotnější Čínu opustit (třeba jako výměnní studenti).

Obecně Chenův a Yangův výzkum potvrzuje, že pravdu měl skutečně Huxley. Jakmile lidé přivyknou určitému myšlení či životu, spontánně je už nenapadne své názory zpochybňovat nebo hledat nové perspektivy. Nerozeznají už hodnotu vidět svět jinak. Věnují se tomu, co je baví (což rozhodně není studium zpochybňujících informací). Tyto tendence lze zvrátit, nikoliv však kampaněmi, psaním novinových příspěvků nebo komentářů, ale cíleným a pracným naváděním bližních, aby pro sebe objevili svět bohatší na informace, než je ten, ve kterém žijí.


Psáno pro Finmag.

čtvrtek 7. září 2017

… a píchají si fejsbuk do žíly

Proč Steve Jobs nedovolil svým dětem iPhone? Proč technologičtí guruové kupují dětem knihy a omezují jim čas u počítače? Proč mnoho designérů her nehraje World of Warcraft, i když uznávají, že je to nejlepší počítačová hra současnosti? Podle Adama Altera si tito lidé uvědomili, že technologie nám umějí udělat až příliš dobře. I když heroin je pořád heroin.

Adam Alter, profesor marketingu na Newyorské univerzitě ve své nové knize Irresistible: The Rise of Addictive Technology and the Business of Keeping Us Hooked (Neodolatelné. Vzestup návykových technologií a byznysu se závislostí) varuje před ničivou silou behaviorálních závislostí. Je to podobné jako u drogové závislosti: jde o získaný deficit kontroly chování. Návyková je u behaviorální závislosti určitá činnost. Aktivita, která je zdánlivě neškodná, krátkodobě odměňující, nakonec ale duševně zhoubná – připravuje člověka o schopnost prožívat život bez ní. Alter píše o závislostech na e-mailech, počítačových hrách, mobilních aplikacích nebo sociálních médiích, ale taky na běhání nebo nakupování.

Knihu Irresistible: The Rise of Addictive Technology and the Business of Keeping Us Hooked od: Adam Alter, vydalo v roce 2017 nakladatelství Penguin Random Press


Behaviorální závislost je ztráta vůle rozhodovat se, jestli člověk něco přestane, nebo nepřestane dělat. Závislí ztrácejí kontrolu nad svým chováním. Nejsou schopní předvídat, kdy dané chování začne, jak dlouho bude trvat a kdy skončí. Daná činnost se stane natolik silným podnětem, že vytlačí jiné aktivity nebo omezí jejich zajímavost a intenzitu. Typicky: chcete se jen podívat na zprávu na telefonu – a najednou se přistihnete, že už půlhodinu sjíždíte Facebook, Twitter nebo jinou sociální aplikaci. Samozřejmě jste to neplánovali. Jestli si řeknete, že mrknete jen na pár příspěvků a telefon odložíte, ale další hodinu je z vás mobilní zombie – trpíte behaviorální závislostí. Podrývá-li nějaká aktivita vaše zaujetí jinými koníčky a žitovními plány a nemůžete se z ní vymanit – trpíte behaviorální závislostí. Zároveň podceňujete, nakolik ztrácíte kontrolu na svým životem.

Zkuste se diagnostikovat sami: stáhněte si do iPhonu aplikaci Moment, do Androidu třeba obdobnou Quality Time, ty měří čas strávený zíráním do telefonu (volání vyjímaje). Alter píše, že průměrný americký uživatel Momentu věnuje hraní s telefonem přes tři hodiny denně a telefon bere do ruky zhruba čtyřicetkrát denně. Jeho odhad, kolik času s mobilem tráví, je ale sotva poloviční.

Skoro 60 procent Američanů přiznává, že jsou „závislí“ na sociálních médiích a polovina z nich se na ně připojuje aspoň jednou každou svou bdělou hodinu. I když se v baru, na výletě či na party baví, konstantně baží po novinkách, stačí chvíle ne-až-tak-zajímavé konverzace a už kontrolují mobil. Úžasem naplňující panorama krajiny či památky se jim v mysli hned transformuje do myšlenky o „příspěvku, který získá hodně lajků“.

Stejný obraz jako sociální média nabízejí i „korporátní média“ – e-maily. Přestože každý tvrdí, že pro svou práci potřebuje klid a prostor pro soustředění, 70 procent pracovních e-mailů je otevřeno do šesti vteřin od doručení. Přestože je snadné vypnout si upozornění na příchozí e-maily a vymezit si na ně jen konkrétní čas během dne, většina lidí není schopna odolat. E-maily čte ihned a v práci málokdy prožijí stav dlouhodobé soustředěné pozornosti.

Matroš je čím dál silnější a návykovější

Alter varuje, že behaviorální závislosti mohou být brzy stejně ničivé, jako návykové látky. Jistě, tráví-li dítě dny bez spánku u počítačových her, a proto ve škole propadá, atakuje obezitu a nemá reálné přátele, je závažnost gamblingu podobná, jako by si píchalo heroin. Stejně vážné mohou být obavy, že dítě nezíská sociální dovednosti a empatii, když většina komunikace s vrstevníky probíhá na plochém displeji. Alterův alarming ale stojí na vratkých nohách. Vybírá extrémní příběhy obětí behaviorálních závislostí a spekuluje, že se z extrémů stane norma, protože firmy masivně investují, aby jejich produkty byly stále návykovější. Nicméně procento dětí, které zkusí počítačové hry a dopracují se k tvrdé závislosti je (zatím?) triviálně malé a nijak neporovnatelné s procentem lidí, kteří zkusí heroin a propadnou mu.

Podobně se můžeme cítit nadřazeně, že žijeme hlubší a smysluplnější život než bližní, kteří hrají Candy Crush Sagu, „musí“ každých pět minut kontrolovat e-mail, „musí“ uběhnout pět kilometrů denně, aby je chytré hodinky pochválily, „musí“ zkontrolovat on-line bazar, jestli jim neuniká výhodná koupě, nebo „musí“ dát usměvavé selfie na Instagram… Patologické případy behaviorální závislosti jsou ale vzácné a z kritiků cizích závislostí častěji mluví spíš povýšené moralizování než autentická obava, že daná „závislost“ skutečně ničí životy. Uvozovky tu nejsou náhodou – i podle Altera, je lehká behaviorální závislost vlastně jakákoliv činnost, která člověka baví tak, že kvůli ní obětuje jiné „smysluplnější“ činnosti.

Pasáže, v kterých Alter vysvětluje psychologické mechanismy vzniku behaviorálních závislostí a nástroje pro boj s nimi, jsou nejužitečnější, nicméně působí odbytě; kniha se dá přečíst za večer a je rozdělena do velmi krátkých subkapitol, snad aby i behaviorálně závislí udrželi pozornost. Nejde ale nutně o Alterovu chybu. Nemáme k dispozici dlouhodobé výzkumy, které by s dostatečnou autoritou ukázaly, jak intenzivně hry a sociální média ovlivňují vývoj mozku u dětí nebo jak hluboce mění prožívání emocí a kognitivní kontrolu dospělých (i když v tomto případě se už akumulují důkazy o možné epidemii digitální demence).

Absence důkazů o škodlivosti však není důkaz absence škodlivosti. Rodiče by měli vnímat, že u dětí a dospívajících mohou technologie způsobit psychické újmy. Neměli by ale reagovat, jak píše Alter, „děsivě, bláznivě a jako by neměli o technologiích páru“. Výhružky typu sedíš jen u her, nikdy z tebe nic nebude vyvolají u dospívajících jen vzdor, ničemu nepomohou. Úplný zákaz technologií pak z dítěte dělá outsidera. Dospělí by měl volit pragmatické přístupy, ukázat, co dětem kvůli technologiím uniká a jak je technologie někdy zneschopňují. Inspirativní je praxe škol, které zakazují studentům počítače na přednáškách, kde nejsou třeba. Je dokázáno, že notebooky rozptylují nejen jejich držitele, ale i studenty kolem (stačí, že před vámi je někdo na Facebooku a hned získáte potřebu se taky na Facebook podívat, třeba na mobilu). Při ručním zapisování poznámek navíc látka lépe utkví v paměti.

Zajímavou praxi objevil Alter u firem (patří mezi ně třeba německá automobilka Daimler), které nastavují zaměstnancům na dovolené automatické mazání e-mailů. Odesílatel dostane odpověď, ať se obrátí na jiného zaměstnance, který agendu přebírá, nebo ať si počká, až se dotyčný vrátí, a pošle mu zprávu znovu. Firma tak svým lidem umožňuje skutečný odpočinek, protože vědí, že jejich příchozí pošta bude po návratu z dovolené stejně prázdná, jako když na ni odcházeli. Už kvůli takovým tipům stojí Irresistible za doporučení. Jako ideální dárek pro šéfa.


Psáno pro Finmag (redigováno).

úterý 22. srpna 2017

Minimální mzda roste. Cesta z chudoby ale vede jinudy

Bohuslav Sobotka včera vyhlásil zvyšování minimální mzdy. Od ledna bude místo dosavadních 11000 korun 12200 korun. Aktuální studie z USA ale ukazují, že prudké zvýšení minimální mzdy vede k propadu příjmů nekvalifikovaných pracovníků, případně k rychlejší automatizaci a robotizaci. Tedy k úplné ztrátě zaměstnání a příjmů z něj.

V roce 2016 bralo v Česku pod 11208 korun pět procent zaměstnanců. Zvýšení minimální mzdy na 11000 korun se tedy letos v lednu přímo dotklo jen úzké skupiny lidí. Od té doby mzdy intenzivně rostly, minimální mzda ve výši 11000 korun se nyní týká sotva tří procent zaměstnanců. Jde přitom o profese, v nichž je obvyklý přivýdělek bokem, třeba ve formě spropitného v pohostinství a jiných službách. Socialisty prosazený růst minimální mzdy k 12200 korunám tyto počty patrně nezmění. Minimální mzda je tak notoricky spíše jen symbolem zájmu politiků o řešení chudoby než reálným opatřením. Nicméně pořád jde o desítky tisíc lidí, kteří mohou velmi tvrdě pracovat, a přitom třít bídu. Je legitimní, když jim politici chtějí pomoci. Jenže zvyšování minimální mzdy je cesta, která je z chudoby nevyvede.

Proč nezvyšovat

Když zastupitelé amerického města Seattle měli rozhodovat o zvýšení minimální mzdy, slyšeli varováním ekonomů, že taková politika může nízkopříjmovým skupinám zaměstnanců ve skutečnosti ublížit. Logika za varováním je dvojí.

Pakliže zaměstnavatel platí málo, může být důvodem nízká produktivita zaměstnanců. Jeho marže mu prostě nedovoluje platit víc. Uvažme prodavače ve vesnickém obchodě, kde je zákazníků a prodaného zboží jednoduše málo. Bude-li nakázána vyšší mzda, firma bude muset nejméně produktivní zaměstnance propustit nebo rovnou zkrachuje. Místo nízké mzdy nebudou brát zaměstnanci žádnou. Na druhé straně, zaměstnavatel může zneužívat své tržní síly. Ví, že uchazeči o práci s tak nízkou odměnou nemají na výběr, a protože takových uchazečů může být víc než pracovních míst, je zaměstnavatel v pozici, v které bude nabízet velmi nízkou mzdu. V takové situaci by minimální mzda účinně zvýšila moc zaměstnanců.

Druhým negativním důsledkem minimální mzdy je nahrazení lidí stroji nebo jinou technologií. Růst mzdových nákladů obecně zvýhodňuje investice do technologií a kapitálu. Místo zdražujících lidí si zaměstnavatelé pořídí stále zlevňující stroje. Pokladní nahradí samoobslužné pulty, dělníky robotizovaná výrobní linka, zemědělce sofistikovanější kombajny. Vysoká minimální mzda opět vyústí v mizení pracovních míst. Na druhé straně, prací, které je možné levně robotizovat, může být hrstka.

Vyšší hodinová mzda. Jenže za míň hodin

Ekonomové obecně věří, že negativní důsledky zvyšování minimální mzdy (nebo nakonec i její existence vůbec) převažují. Leč, jak naznačeno, výsledek – to jestli vyšší minimální mzda bude znamenat vyšší blahobyt málo vydělávajících, nebo vytrácení pracovních míst – nemusí být jednoznačný. Seattleští proto objednali studii (pdf), která měla exaktně určit, jaký je konkrétní dopad legislativy zvyšující minimální mzdu. V Seattlu ji v roce 2015 zvýšili z 9,5 dolaru za hodinu na 11 dolarů, v roce 2016 potom na 13 dolarů za hodinu.

Varování se naplnila, výsledkem byla menší katastrofa. Nejenže byli nízkokvalifikovaní pracovníci propuštěni, respektive nenajati, podniky si zejména nemohly dovolit platit zaměstnancům tolik hodin a nechávali je pracovat méně. I přes zvýšení hodinových sazeb si ve výsledku vydělali méně, zhruba o šest procent – což znamená, že v Seattlu přišli nízkokvalifikovaní zaměstnanci o 125 dolarů měsíčně, celkem o 120 milionů dolarů.

Jako každou studii lze i tuto kritizovat. Předně, nárůst minimální mzdy byl poměrně vysoký, u menšího zvýšení by výsledky nebyly asi tak dramaticky špatné. A zejména, jelikož dopad minimální mzdy na pracovní sílu v Seattlu mohl být ovlivněn dalšími ekonomickými jevy, autoři se je snažili odfiltrovat zohledněním, jak se daří ostatním zaměstnancům ve státě Washington – na které se minimální mzda nevztahovala. Ti však pochopitelně nemusí být srovnatelní. Studie ale přes své limity přesvědčivě ukazuje, že neadekvátní zvýšení minimální mzdy vede k omezení příjmu nízkopříjmových skupin obyvatelstva. Bohužel, předvídatelná byla i reakce politiků v Seattlu. Negativní výsledky je vyděsily, a tak – objednali další studii.

Pokusy na lidech

Ekonomové Grace Lordanová a David Neumark (pdf) se pak podívali, jak je to se substitucí lidí stroji. Jejich premisa je přímočará, méně kvalifikované pozice lze jednodušeji automatizovat. Když pro ně začnou být lidé kvůli minimální mzdě příliš drazí, nahradí je stroje a kvalifikovanější pracovníci (technici robotů či softwaroví inženýři). Výsledkem bude růst příjmové nerovnosti a nezaměstnanost méně kvalifikovaného obyvatelstva. Přesně to v amerických datech také našli. Čím snadněji bylo možné pracovníka po nárůstu minimální mzdy nahradit strojem, tím větší je pravděpodobnost, že bude propuštěn. Obzvláště negativní dopad lze vysledovat u starších zaměstnanců, kteří patrně už nemají síly na rekvalifikaci, a u minorit a velmi mladých zaměstnanců, kteří jsou nevzdělaní a bez praxe a mají obecně obtíže najít si zaměstnání.

Graf ukazuje citlivost poklesu odpracovaných hodin (osa y v %) po zvýšení minimální mzdy na 13 dolarů/hodinu u pracovníků beroucích různou úroveň mzdy (osa x v pozicích platících méně než dolarů/hodinu). Jak patrno, došlo k značné ztrátě odpracovaných hodin (a nemohlo tedy dojít k tomu, že by se pracovníci nějak dostali do lépe placených pozic).

Samozřejmě, bez kvalitních analýz, jaká úroveň minimální mzdy v Česku začne škodit, lze jen těžko dávat rady. Stejné varování by ale mělo platit pro vládu, pakliže chce minimální mzdu zvyšovat: když neví, jestli její zvyšování škodí, nebo pomáhá, neměla by ho asi prostě jen tak zkoušet a doufat, že to vyjde. Doufání není úspěšným způsobem vládnutí. Fantazie volebního leadera socialistů Lubomíra Zaorálka o 16 tisícové minimální mzdě už hazarduje s výše popsanými riziky.

V reáliích Česka lze však úspěšně předpovídat, že zvýšení minimální mzdy vyústí v nárůst odvedených daní a pojištění, až peníze, které zatím zaměstnavatel dával zaměstnancům bokem, projdou výplatní páskou. Nedá se ale říct, že to pomůže lidem na hraně chudoby.


Psáno pro Finmag.

středa 9. srpna 2017

K čemu most? Vždyť přes tu řeku nikdo nechodí

No bodejť by chodil, když nemáte most. Jen se podívejte na města, kde ho postavili. – A to zas ne, panáčku, my jsme tady místní a my víme, co nám tady funguje...

K elementárním návykům každého manažera, ať pracuje pro soukromou firmu, nebo ve veřejné či státní službě, by mělo patřit rozhodování na základě důkazů. Bohužel typický český úředník či politik se vyznačují alergií na odbornou či vědeckou evidenci, uvažováním v horizontu vlastní omezené zkušenosti a bazírováním na triviálních nedostatcích coby ultimátních argumentech.

Nedávno jsem cestou vlakem nemohl přeslechnout spolucestující – dva radní jednoho nejmenovaného středočeského městečka. Od problémů s evropskými dotacemi na podporu turismu se dostali k tomu, co udělat s webovými stránkami města. Venkoncem rychle se shodli, že předělávat web nemá smysl, že na něj beztak nikdo nechodí.

Neodolal jsem a na městský web se podíval. Byl zcela nepřehledný, nepřizpůsobený zobrazení na mobilu, takže uživatel musel zápasit se zoomováním textu a posouváním zleva doprava po stránce obsahující zejména „aktuality“ – tedy zastaralé informace o sběrném dvoře a zaběhnutých psech. Turista-cizinec neznalý češtiny se na jazykovou mutaci mohl dostat jen skrolováním na zápatí (!) stránky a kliknutím na obrázek (!) „Anglicky“ či „Německy“, pod nímž se skrývala stránka s těžkopádně napsaným odstavcem o založení města. O akcích nebo místech k navštívení ani zmínka, o hotelích, penzionech a restauracích jakbysmet. Wikipedie město v jiném než českém jazyce skoro neznala.

Co umějí dva odstavce na wiki

S arogancí pražského akademika jsem vstoupil spolucestujícím do hovoru. Omluvil se, že poslouchám, a nabídl studii, která by jim mohla přijít inspirativní. Tým amerických a španělských ekonomů ve složení Marit Hinnosaarová, Toomas Hinnosaar, Michael Kummer a Olga Slivková (pdf) uskutečnil terénní experiment, při kterém chtěli změřit, jak dostupnost informací v cizím jazyce dokáže v určitém městě podpořit turistický ruch. Vztah „čím více informací, tím více turistů“ je totiž složité zkoumat jen pomocí dostupných dat. Pochopitelně platí, že o městech, kam jezdí mnoho zahraničních turistů, je i hodně informací v cizích jazycích – města mají vzácné památky, mimořádnou historii, genia loci…, a proto je zmiňují tištění průvodci a tisíce webů. Popularita města vede k růstu množství informací o něm. Platí ale i obrácený vztah, tedy, že poskytnutí většího množství informací o městě povede k jeho větší popularitě? To jinak než experimentem zjistit nelze.

Ekonomové si vybrali šedesát španělských měst a náhodně vybraným vylepšili stránky na Wikipedii. Dodali zhruba dva odstavce o místních turistických atrakcích a jednu fotku místa. Vylepšovali wikistránky měst v němčině, italštině, francouzštině a nizozemštině, tedy v jazycích nejčastějších návštěvníků Španělska. A kterému městu vylepší stránku v kterém jazyce, rozhodoval opět náhodný výběr. Některé španělské město tedy najednou mělo mnohem lepší wiki v němčině a italštině, jiné třeba ve francouzštině a nizozemštině. A protože všechny ostatní vlivy – jako třeba počasí nebo ekonomická situace turistů, působily na všechna města stejně, bylo možné určit, zda samotné zlepšení wiki-stránky třeba v italštině povede k zvýšení počtu Italů, kteří do města zavítají. Ukazatel nárůstu zájmu byl měřen v počtu nocí, které zahraniční turisté ve městě stráví.

Studie uzavírá, že průměrný efekt zlepšení wiki-stránky města v cizím jazyce se pohybuje na úrovni devítiprocentního nárůstu přenocujících turistů za sezónu. Efekt je proměnlivý, města, o kterých už byl dostupný relativně dostatek informací, žádný velký nárůstu zájmu nezaznamenala. Naopak u měst, o nichž na Wikipedii v cizím jazyce nebylo skoro nic, došlo k nárůstu turismu o víc než čtvrtinu. Experiment ukázal, jak extrémně výhodná je pro město dobrá on-line prezence – úprava Wikipedie v cizím jazyce nestojí zhruba nic, přitom jediný turista ve Španělsku denně utratí přes sto eur.
Graf ukazuje, jak (pochopitelně) velké rozdíly jsou v detailnosti jazykových verzích wiki-stránky náhodně vybraného španělského města (Murcia). Stránka ve španělštině je více jak 5 krát delší než anglická verze a další jazyky také spíše paběrkují.

Děkujeme, ale my už všechno víme

Radní bez mrknutí oka odvětili, jaké je to experimentování blbost. Kraj prý navíc má stránky v několika jazycích a nevšimli si, že by k nimi turisté jezdili o to víc. A kde že to žiju, když si myslím, že každý turista u nich utratí přes sto eur. Na dotaz, jak vědí, že web dopad nemá, když počet zahraničních turistů v Česku setrvale roste, neodpověděli a statistiku o průměrných útratách cizinců přebili příběhem o autobusech německých penzistů, kteří u nich stráví celý den, ale ubytovat se odjedou do Prahy.

Experiment s Wikipedií pochopitelně neznamená, že vždycky a všude dobré stránky města v cizím jazyce povedou ke dvojcifernému nárůstu turismu. Ani průměrná útrata za celou zem neznamená, že v každém městě cizinec utratí stejně. Nejde o panaceum, ale o opatření, které s velkou pravděpodobností mnohem méně stojí, než kolik vydělá. Odhad založený na nejlepších dostupných informacích, jak podpořit místní turismus. Radní jsem nakonec nepřesvědčil, město bude nejspíše dotovat turistickou biofarmu (stejnou prý nedávno postavili v sousedním městě a prosperuje).

Příběh je to banální. Při podobných konzultacích se ale opakuje s neměnnou pravidelností. Politik nebo státní úředník prostě ví, jak problém (ne)řešit. Co zažil, doslechl se nebo co mu někdo někdy řekl, vždycky přesahuje veškerost naakumulovaných odborných a vědeckých znalostí a metod. V kombinaci s neochotou, někdy až zbabělostí zkusit nový nápad, protože v něm odhalil bezvýznamnou nejasnost, neomylně vyústí v preferenci statu quo nebo v plýtvání peněz na řešení, která nefungují.



Psáno pro Finmag (redigováno).

středa 12. července 2017

Mami, tati, občas mi nakrmte tělo, jdu pařit

V literatuře i filmu existuje několik vizí budoucího světa, ve kterém se ženy obejdou – ať už musí, nebo chtějí – bez mužů. Ta budoucnost možná nastává. Mladí muži se stále častěji stěhují ze skutečného světa do virtuálního světa videoher. Tedy psychicky, fyzicky trčí v mamahotelu.

V letech 2000 až 2015 poklesl počet hodin, které ročně odpracuje průměrný mladý americký muž o 203. Čím to? Byla krize, takže zaměstnanost obecně poklesla? Víc mladých lidí mohlo jít studovat, případně studují déle? Mohlo dojít k takovému nárůstu příjmů, že mladá generace nepotřebuje a nechce tolik pracovat? Na tom všem něco je, ale uspokojivě nic z toho fenomén nevysvětluje.

Míň dnes pracují i ženy nebo starší muži, k tak intenzivnímu propadu jako u mladých mužů u nich ale nedošlo, takže vnější ekonomické podmínky vinit nelze. A jestli někdo studuje víc, tak jsou to ženy, nikoliv mladí muži.

Takové to domácí paření

Tým ekonomů a sociologů ve složení Mark Aguiar, Mark Bils, Kerwin Kofi a Charles Hurst jedno vysvětlení nabízí. Mladí muži podle nich už prostě tolik pracovat nechtějí a příčinou této nechutí jsou – úžasné počítačové hry. Pohled na demografická šetření o tom, jak Američané využívají volný čas, skutečně napovídá, že pokles odpracovaných hodin zrcadlí nárůst času věnovaného odpočinku a zábavě. A muži do 30 let dnes v průměru stráví hraním na počítačích a konzolích ročně o sto hodin víc než před deseti lety.

Zjevným úskalím této úvahy je možnost, že je to obráceně: co když mladý muž nemůže najít práci, a tak zabíjí čas pařením? Ostatně nezaměstnaní muži stráví hraním videoher až 520 hodin ročně.

Výzkumníci nicméně vytvořili model, který ukazuje, že neochota pracovat může být přímým důsledkem vyšší kvality her. Využili toho, že zlepšování herních technologií je univerzální jev, dopadající na všechny hráče stejně – přitom platí, že nárůst volného času je u mladých mužů disproporčně alokován na počítačové hry, dokonce tak, že jednoprocentní nárůst volného času vyústí ve dvouprocentní nárůst času věnovaného hrám, na úkor jiných volnočasových aktivit či domácích prací (ani nové návykové seriály nebo Netflix nemají moc ukrojit z volného času tolik). U žen ani u starších mužů nic podobného neplatí. Zároveň v různých amerických státech existují odlišně lukrativní pracovní příležitosti, lze proto odvodit, za jakou mzdu jsou lidé ochotni pracovat a kde spíš upřednostní hraní počítačových her.

Graf ukazuje kolik z celkového volného času ("Total Adjusted Leisure Time Bins") v hodinách mladí muži věnovali počítačovým hrám ("Computer Time") letech 2004-2007 (světlé sloupce) a pak v letech 2012-2015 (tmavé sloupce). Nárůst podílu počítačových her je markantní.


Hry lepší než život

Snížení odpracovaných hodin kvůli lepším hrám nepřímo potvrzují i další statistiky. Roste třeba počet mladých mužů do 30 let, kteří se nechají podporovat rodiči a bydlí s nimi (v současnosti v USA dvě třetiny mladých mužů), takže nejsou existenčně nuceni pracovat a svůj talent věnují hrám. A pak vůbec nejpřesvědčivější statistika, o životní spokojenosti. Na první zamyšlení je to tristní: Mladí muži nepracují, nemají příjmy, musí je podporovat rodiče. Svůj čas věnují hraní videoher. Nicméně ze statistik vyplývá, že jejich pocity životní spokojenosti rok po roce rostou. Naopak podíl starších, pracujících mužů s vlastním bydlením, kteří se považují za šťastné, stabilně klesá. Data tedy napovídají, že hraní her je natolik odměňující a uspokojující aktivitou, že přebije konvenční ukazatele úspěchu, jako je vysoký příjem, kariéra nebo vlastní bydlení.

V čem to je, že dnešní hry jsou tolik přitažlivé (nebo návykové), že mnozí Američané upřednostní virtuální realitu nad skutečností, z výzkumu vyčíst nelze. Může to být jejich propracovanější příběh a multiplayerová povaha. Hry mají „vyšší účel“, který se v mnoha reálných situacích těžko hledá, spoluhráči na sobě závisí a opustit tým a úkol berou jako zradu a ztrátu reputace. Hry můžou být díky propracované grafice a psychologii svých designů natolik vzrušující, že je složité je odložit (jak ukazují smrti hráčů po desítkách odehraných hodin). Toto vysvětlení alespoň přijala Čína, která ustanovuje regulaci herního průmyslu. Herní gigant Tencent kupříkladu na základě vládního tlaku u svého nejoblíbenějšího produktu Honour of Kings (denně hru hraje 50 milionů lidí) zakázal mládeži hrát víc než dvě hodiny denně a mezi půlnocí a osmou ranní je hra pro ně omezena zcela.

Další bitva mezi zastánci osobní odpovědnosti a proponenty vládního paternalismu bude zjevně o přístup do virtuální reality. 


Psáno pro Finmag (redigováno).

středa 28. června 2017

Stačí si věřit, jít za svým a dokážete…

„Mám určitou úroveň inteligence, ale nemohu dělat moc, abych ji změnil/a.“ Souhlasíte s tvrzením? Pakliže ano, zbavte se toho zpátečnického postoje, je to kámen, který vás táhne pod vodu. Je čas na růstové myšlení! Nebo – ve skutečnosti – na školení obchodníků s bláboly.

Asi každý, kdo podstoupil motivační firemní školení, profesní koučink nebo kurzy osobního rozvoje, slyšel o stanfordské psycholožce Carol Dweckové a jejích konceptech růstového a fixního (někdy „zabrzděného“) myšlení (a o její knize Nastavení mysli). Člověk, který věří, že je schopný učením dosáhnout nových schopností a zlepšit své uvažování, má růstové myšlení. Učení se a řešení problémů je pro něj cesta, jak osobně růst a dosahovat intelektuálního mistrovství, nejde mu chvilkové odměny jako získání bodů, složení testu, obdržení certifikátu nebo získání peněz. Lidé s těmito postoji jsou v životě úspěšní, stávající se leadery svých oborů a po případných nezdarech se otřepou, protože je vždycky berou jako poučení.

Fixní myšlení mají naopak lidé, kteří si myslí, že talent (nebo jeho absence) je každému daný osudem a nedá se s tím moc udělat. Obtížně řešitelné problémy proto vzdávají, nevěří si a kritiku berou vždycky osobně. Je asi zbytečné dodávat, že kouči se snaží z klientů udělat první typ. Problém je, že jde o triviální tautologii: kdo nevěří svým schopnostem nebo nechce intelektuálně růst, pochopitelně nebude – lze vůbec očekávat něco jiného? Dalším úskalím je, že ač motivace kultivovat svůj postoj k životu a intelektuální schopnosti je jistě ctností, nepůjde o nejdůležitější faktor ovlivňující úspěch. Vezmeme-li si za příklad výkon ve škole, je víc ovlivněný vrozenou inteligencí, výchovou či rodinným prostředím a vzděláním rodičů, pílí, zdravotním stavem, učiteli a podobně.

Růstové vs. fixní myšlení? U úspěšných studentů je to jedno

Pro potvrzení vlivu růstového a fixního myšlení na školní výkon kolegové Štěpán Bahník z Vysoké školy ekonomické a Marek Vranka z Univerzity Karlovy ve své studii využili testování Scio, které u nás podstupují středoškoláci hlásící se na univerzity. Před vyplněním testu jim předložili osobnostní dotazník, ve kterém se skrývaly i dvě otázky variující téma stylu myšlení. Skoro šest tisíc studentů se vyjádřilo, nakolik souhlasí s výroky Mohu se sice naučit nové znalosti, nemohu však změnit svoji inteligenci a v úvodu uvedeným Mám určitou úroveň inteligence, ale nemohu dělat moc, abych ji změnil/a. Kdo bezmezně souhlasil, měl fixní styl myšlení, naopak nesouhlasící se implicitně označili za „držitele“ růstového myšlení.

Psychologové nenalezli žádný vztah mezi růstovým myšlením a výkonem v testu, spíš naopak, výsledky v testu korelovaly s růstovým myšlením mírně negativně. Ani se neukázalo, že by držitelé růstového myšlení chtěli skládat testy vícekrát. Testy je totiž možné podstoupit až šestkrát do roka, přičemž se studentovi počítá nejlepší výsledek. Kdyby platily předpoklady o lidech s růstovým myšlením coby houževnatých, vítajících výzvy a snažících se dosahovat mistrovství v tom, co dělají, pak by počet jejich pokusů složit test jednoduše musel být vyšší – leč není. Koncepce Dweckové je sice intuitivně správná, ale reálný vliv růstového myšlení na výkon je nejspíše iluze.

Návody na osobní růst jsou příběhy, kterým chceme věřit

Růstové myšlení demonstruje širší problém – mnoho „poznatků“ z psychologie, které jsou využívány kouči, HR specialisty, manažery, ale i učiteli na školách jsou přinejhorším chybné či přinejlepším nemají žádnou relevanci. Další příklad: pakliže jste na motivačních kurzech neslyšeli o Dweckové, jistě poznáte jméno Angela Lee Duckworthová. Držitelka prestižního grantu pro génie od Nadace MacArthurových, přednášející na TEDu s více než 11 miliony zhlédnutí a autorka ultrabestselleru, který nedávno vyšel česky jako Houževnatost.


Houževnatost (nebo odhodlání) je podle jejích studií nejdůležitější osobnostní znak, určující nakolik budeme úspěšní ve škole, práci, v osobním životě – lidé vytrvalí, s vášní pro dlouhodobé cíle, ochotni zavázat se pro určitý účel i na mnoho let – jsou nakonec nejúspěšnější. IQ, vzhled, zdraví tak velkou roli nehrají. Čili – shrnuto do motivační fráze, „Stačí si věřit, jít za tím a cokoliv dokážete.“ – Což je ovšem zjevný nesmysl. I když si budu hodně věřit a vytrvám, model pro Calvina Kleina ze mne nebude, Riemannovu domněnku nedokáži a tento článek nebude zítra nejčtenější na internetu. Další interpretace výzkumu Duckworthové – tedy, že svědomití, zapálení lidé toho dokáží více než nespolehliví defétisté, je opět trivialita sama.

Americký psycholog Marcus Credé s týmem kolegů (pdf) se podívali na většinu studií sledujících u lidí houževnatost a jejich výkony a potvrdili, že houževnatost se vlastně nijak neliší od svědomitosti, osobnostního znaku, který je znám odnepaměti a pochopitelně, že svědomití lidé jsou obecně úspěšnější než impulzivní nebo neurotičtí chaoti. Samotný koncept „houževnatosti“ je bezcenný.

Snaha kultivovat přemýšlení a sebepoznání svoje či druhých je humanistickým, ctnostným cílem. Podobně i motivovat k růstu bližní, kterým nebyla shůry dána inteligence, svědomitost či bohatí a vzdělaní rodiče, je jistě chvályhodné. Mnoho pilných lidí své dovednosti podceňuje a motivační podpora je pro ně nezbytná. Naopak ani chytrost není všechno a houfy inteligentních lidí dělají podřadnou práci nebo v životě selhávají, protože jsou neorganizovaní, nedůslední a nic nedotáhnou do konce. Snahy o zlepšení života druhých se ale nesmí utopit v instantních, přitažlivých schématech, které bereme za hodnověrné jen proto, že jsou postaveny na pravdivě znějících příbězích.


Psáno pro Finmag.