středa 5. dubna 2017

Ověřeno! Z televize se hloupne

Sledování televize bylo vždy kritizováno coby zábava prostého lidu. Pasivní přijímání laciné zábavy seriálů a masově oblíbených filmů, zpravodajské relace, jejichž souhrn lze přepsat na jedinou stránku papíru. Vítězství svůdné formy nad jakýmkoliv obsahem. Tým italských ekonomů nově ukázal, že diváci podobných pořadů skutečně doslova zhloupnou a raději volí populistické strany.

Ekonomové z italských a britských univerzit, Ruben Durante, Paolo Pinotti a Andrea Tesei (pdf), ve svém výzkumu využili přirozeného experimentu postupného zavádění komerčních televizí Mediasetu, mediální společnosti Silvia Berlusconiho. V 80. letech minulého století Berlusconi do Itálie poprvé přinesl kulturu lehké televizní zábavy, jelikož však soukromé televize mohly vysílat jen lokálně a nikoliv celostátně, pořady na jeho televizních kanálech viděli jen ostrovy diváků – tam, kam zrovna sahal signál vysílače místní televize, která s Berlusconim spolupracovala či mu patřila. Postupným skupováním a stavbou nových vysílačů pak Mediaset v 90. letech pokryl signálem celou Itálii. Více-méně náhodně byly tedy některé italské domácnosti vystaveni lehké TV déle než jiné.

Levá mapa ukazuje skutečnou sílu signálu Mediasetu v různých italských provinciích. Jelikož však Mediaset mohl vysílat zrovna v oblastech, které mohou být "nakloněné" populistům (mají třeba méně vzdělané obyvatele), výzkumníci nejprve využili toho, jaký by byl teoretický signál (mapa vpravo), kdyby neexistovaly geologické překážky. Topografická proměnlivost pak pomohla odfiltrovat případnou korelaci mezi přítomností vysílače a určitými politickými preferencemi v dané oblasti (tj. byly porovnávány podobné domácnosti v daném regionu, které Mediaset přijímaly a které - třeba kvůli blízké skále - nepřijímaly). Černé tečky jsou vysílače.

Podstatné je, že v těchto ranných letech Mediaset nevysílal nic jiného než nekonečné telenovely, seriály typu Pobřežní hlídka, animované seriály pro děti a sport, především fotbal. Žádné pořady, které by mohly přímo ovlivnit politické či občanské postoje diváků. Obsahem byla televize neporovnatelná k celostátní veřejné televizi RAI, která se naopak zaměřovala na zpravodajství, dokumenty, politické debaty atp. Mediaset přitom slavil ohromný úspěch, když už v 80. letech zaujmul polovinu trhu s televizní reklamou v Itálii.

Nekonečný seriál a hlasy pro populisty

Výzkumníci zjistili, že když se voleb v roce 1994 poprvé účastnila Berlusconiho populistická strana, Forza Italia, získala významně větší podporu právě v regionech, jejichž voliči nejdéle sledovali televizní kanály Mediasetu. Tento efekt lze ve voličských hlasech vysledovat po 8 dalších voleb až do roku 2008 (tedy dvě desetiletí po začátku vysílání a více než desetiletí po vstupu Berlusconiho do politiky). Na výsledcích studie je však nejinspirativnější, že když se ve volbách v roce 2013 podpůrný efekt pro Berlusconiho vyčerpal, přelil se ve skutečnosti jen do jiné populistické strany. Italské regiony nejdéle vystavené lehké televizní zábavě významněji volili populistické Hnutí pěti hvězdiček založené komikem Beppem Grillem.

Detailní pohled na údaje o voličích odkrývá, že nejvíce ovlivněni byli ti, kteří začali sledovat Berlusconiho TV jako děti a pak skupina dospělých nad 55 let – závěry nepřekvapující, jelikož děti a senioři jsou nejvěrnějšími diváky. Dopad na děti je však mimořádně zákeřný, jelikož se zdá, že intenzivní sledování lehké televizní zábavy v dětství vede postupně k poklesu zájmu o okolí – v dospělosti se tito silní diváci méně zajímají o politiku, účastní se méně dobrovolnických aktivit a vůbec je věci veřejné nechávají chladnými. Rovněž vyrostou ve voliče, kteří mají nižší míru funkční gramotnosti. Tento pokles kognitivních schopností podporují výsledky výše: obě populistické strany volili lidé spíše méně vzdělaní a bez zájmu o své okolí. Analýza projevů Berlusconiho i Grilla navíc ukazuje, že oba používají ve svých projevech a debatách mnohem jednodušší slovník a opakují stále stejné fráze (resp. více než jiní politici).

U starších dospělých pak proběhla spíše indoktrinace; oblíbili si zábavu Berlusconiho TV natolik, že na jeho televizích později sledovali i zpravodajství a názorové pořady (které začaly být zařazovány od 90. let). Toto jednostranné přijímání informací pochopitelně vedlo k jejich větší oblibě Berlusconiho. Výzkum souhrnně dokazuje, jak „neškodné“ sledování televize je schopno utlumit ochotu či schopnost kriticky přemýšlet a transformovat aktivní občanské postoje do pasivního nezájmu.


Psáno pro Finmag.

úterý 28. března 2017

O Spartě a Slavii (skoro)

Chyba přisouzení je psychologický pojem popisující, jak lidská mysl utváří oblíbenost věcí i tím, že jim přisuzuje momentální vlastnosti okolí. Přestože s danou věcí nijak nesouvisí. Kupříkladu, restauraci můžeme vnímat za špatnou, s hořkým jídlem a bez jakékoliv šance, že bychom ji navštívili znovu. Toto hodnocení však může být důsledkem okolnosti – při dávné večeři jsme se tam pohádali s přítelkyní a negativní emoce pak překreslily ostatní vjemy – jídlo či restaurace mohly být ve skutečnosti excelentní, ale my je navždy budeme vnímat negativně. Podobně, lidé hodnotí filmy coby kvalitnější, koukají-li na ně unaveni. Při opakovaném sledování jsou pak zhrozeni, jak si nemohli nevšimnout chatrného příběhu, hloupých replik a nevalného výkonu herců. Často se našimi oblíbenými jídly či nápoji stanou ty, které jsme poprvé jedli či pili, když jsme byli mimořádně hladoví či žízniví. Chyby přisouzení jsou všudypřítomné, protože nedokážeme vydestilovat „pravou“ zkušenost s člověkem, věcí či službou, protože setkání s nimi je vždy mixem vjemů a emocí celého kontextu situace.

Notorickým příkladem jsou i dovolené. Kareem Haggag a Devin Pope (pdf) z Chicagské univerzity analyzovali data o návštěvách amerických zábavních parků, počasí a zároveň rozeslali tisícům návštěvníků dotazník zjišťující, jak se bavili, zda hodlají znovu přijet a jestli doporučí výlet svým příbuzným či přátelům. Zjistili, že když klient navštívil park při hrozném počasí, nebyl moc spokojen (nepřekvapivě), ale také se snížila jeho ochota park znovu navštívit či jej někomu doporučit – park samotný však za počasí pochopitelně nijak nemohl. Naopak lidé, kteří měli štěstí na hezké počasí o stejném parku před všemi básnili.

Vztah mezi počasím v době návštěvy respondenta (osa y; 1-nepříjemné až 7-velmi příjemné) a jak je pravděpodobné, že návštěvu zábavního parku doporučí známým (osa x; 1-vůbec až 7-určitě). Jak patrno, čím horší počasí, tím nižší šance na doporučení (park samotný však za počasí pochopitelně nemůže a atrakce a služby poskytuje stejné; respondenti se však nedokáží oprostit od počasí, když hodnotí park samotný).

Zkoumání dovolených se zdá být triviální, leč chyba přisouzení může stát i za celoživotní oblibou či nenávistí. S chybou přisouzení se totiž pojí další psychologická chyba – utvrzování, tendence hledat informace, které potvrzují názor či preferenci, kterou již máme. Jakmile se rozhodneme, jak věci jsou, v nekonečné záplavě informací poté snáze rozeznáváme ty, které potvrzují, co si myslíme. Navíc podobné informace i vyhledáváme.

Představte si, že na webu narazíte na dva články, jeden s titulkem: „10 důvodů, proč je Miloš Zeman výborný prezident“ a druhý „10 důvodů, proč je Miloš Zeman tragický prezident“ – který si přečtete? Studie ukazují, že Zemanovi odpůrci kliknou na druhý článek, o tragédovi, a jen nepatrná část z nich se pak podívá na první, který pak i notně zkritizují. U Zemanových obdivovatelů to bude stejné, jen v opačném gardu. Podívají se na první článek, o státníkovi, a v druhém také hned skočí do komentářů, aby autorovi textu vyčinili, co ignoroval. Utvrzování jednoduše vede k polarizaci, jelikož lidé nejsou ochotni připustit alternativní pohled na svět či možnost, že si formovali názor na základě povrchních, náhodných či zcela irelevantních dojmů. Svá přesvědčení si pak posilují tím, že protichůdné informace ignorují či hned kritizují.

Norský zpravodajský portál nedávno zavedl kvíz z informací z článku, než umožnil čtenáři pod něj napsat on-line komentář. Odpovědi na kvíz byly přímo v textu, přesto mnoho čtenářů nebylo schopno kvíz splnit – nebyli totiž ochotni článek dočíst celý či zohlednit informace, které neodpovídaly jejich předsudkům. Ilustrativní je i klasický experiment (pdf), v němž studenti měli hodnotit, jak přesvědčivá je argumentace v různých tématech – třeba zda kouření vede či nikoliv k rakovině plic nebo zda je křesťanství pokrytectví a skrývání přečinů či nikoliv. Proslovy, které měli studenti hodnotit, však byly nahrány nekvalitně a posluchači měli tlačítkem upravovat zvuk, aby dobře slyšeli. Ukázalo se, že kuřáci se nijak nesnažili zlepšit kvalitu, když byl proslov o škodlivosti kouření, naopak byla-li pasáž o kritice medicínského výzkumu – začali ladit, jak diví. Podobně věřící vcelku ignorovali šumějící kritiku církve a o kvalitní poslech se pokoušeli, jen když se o křesťanství mluvilo dobře.

I když nyní – jasně – víte, proč fandíte Slávii a ne Spartě, proč máte raději pivo a ne víno, že sousedi jsou k nesnesení, a nikoliv hodni pozvání na grilování, a že budete volit toho a ne jiného – zkuste zvážit, že prvotní zalíbení či zášť mohly vzniknout více-či-méně náhodou a následně vás psychologické utvrzování zabetonovalo na preferenci něčeho, co byste si při hlubším promyšlení či prožití nevybrali. Dejte šanci alternativám, mnohdy ukáží, že jsou hodny mnohem většího podílu ve vašem životě.


Psáno pro Lidové noviny.

čtvrtek 23. března 2017

Třída laxních: podnikavý duch USA ochabuje

Čtenář znalý knih nejrespektovanějšího ekonomického blogera planety, profesora ekonomie na americké Univerzity George Masona (sídla mnoha akademických libertariánů) a komentátora Bloomberg View, Tylera Cowena, ví, že od něho má očekávat tsunami inspirativně viděných informací, tu překvapivých, jindy notně propraných, málokdy však dotažených do úhledně zabalených závěrů. Prostě ideální startér diskuze.

Místo demonstrací dýchánky, místo koksu opiáty

Cowenovo poslení dílko The Complacent Class: The Self-Defeating Quest for the American Dream (Třída laxních: Sebezničující výprava za americkým snem) očekávání naplňuje. Přestože se týká zamrzání podnikavého ducha Spojených států v posledních desetiletích, paralel pro unylé status quo České republiky je v něm přehršel také. Cowen se snaží prodat jednoduchý paradox: Američané jsou sice nespokojení, přitom žijí natolik uspokojivým a bezpečným životem, že velké změny – a tedy riskovat – už nechtějí. Leč takové pnutí nemůže dlouho vydržet.

Knihu The Complacent Class: The Self-Defeating Quest for the American Dream od: Tyler COwen, vydalo v roce 2017 nakladatelství St. Martin’s Press.

Nepokoje 60. a 70. let v USA se vyznačovaly tisíci zatčených a desítkami mrtvých či zraněných. Cowen pochopitelně násilí neobhajuje, ukazuje jenom, že lidé byli ochotni za prosazení sociálních změn obětovat netriviální náklady. Dnes jsou demonstrace organizované a silně regulované sešlosti, i slavné Occupy Wall Street bylo umořeno nutností respektovat hygienické a dopravní regulace. Prototypem vzdoru dnes je nadávka na Twitteru – technologie a bohatství nevytvořily z lidí volnomyšlenkářské dobrodruhy, ale obyvatele ostrůvků stáze a konformity. Příhodnou metaforou je, že v 70. až 90. letech dosáhly vrcholu oblíbenosti LSD či kokain, tedy halucinogen a stimulant, dnes vítězí marihuana a opiáty – látky, které utišují a tlumí. Dřív děti prostě zlobily, dnes jsou nemocné hyperaktivitou a jsou jim předepisovány léky a terapie na uklidnění.

Politika se stala ryzí rétorikou a symbolickým zápasem bez odvahy provést či alespoň navrhovat odvážná řešení. Vláda jede na autopilota. Cowen uznává, že Trump se zdá být symptomem touhy po změně. Nicméně jeho agenda Udělejme Ameriku zase velkou spíš voličům nabízela, že se „mohou vyhnout změnám, které probublávají v okolním světě, ať už jde o ztrátu pracovních sil v průmyslu, nárůst závislosti na imigraci či oslabení politické a kulturní dominance bílých mužů“. Jeho politika je „recept na faktickou strnulost, kterou prý umožní dosažení lepších obchodních dohod a skoncování s podvody a plýtváním“, tvrdí Cowen.

Upadající inovativnost firem, chybějící profesionálové, rostoucí dluh penzijního systému, vylidňování vesnic nechce žádný politik řešit… třeba právě cílenou imigrací perspektivních cizinců. Proč by měl? Voliči nechtějí být rozrušováni cizím, chtějí uprchlíky a jinakost vytěsnit. Mnozí by imigraci i podporovali, ale spíš jako abstraktní ideu, dojde-li na praxi, jsou zastánci pravidla „nikoliv na mém dvorku“.

… a nohy v teple

Američtí voliči jsou dnes většinou zaměstnanci, majitelé domů s hypotékou připoutaní na jedno místo, preferující stabilitu. I když si s přáteli notují při spílání na nekvalitní potraviny nebo školy, nedostatek řemeslníků, nefunkční úřady a unifikované zboží, myšlenka, že by se odstěhovali, založili podnik, který poptávku nasytí nebo že by usilovali o politickou funkci, je jim stále víc cizí. U Čechů by tento popis nebyl překvapivý, ale americkým mottem bylo dravé chopení se příležitosti, nikoliv brblání nad nespravedlivým světem.

V USA soustavně klesá mobilita. Vzniká stále méně nových firem a historicky nejmenší podíl mladých lidí plánuje podnikat. Americké firmy stárnou, mohutní a spojují se, nemají tedy motivace zkoušet nové, jejich inovativnost klesá (přestože technologické firmy zdánlivě ukazují opačnou dynamiku). Ačkoli je důvěra v politiky mimořádně slabá, naprostá většina z nich je přesto znovuzvolena.

Segregace podle mzdy. Nemíchat, netřepat

Cowen opakuje v dnešní době nikoli řídký povzdech, že ač každý chce žít autenticky, obyvatelé (nejen) USA se přitom stále intenzivněji ohrazují v určité sociální třídě, mezi lidmi, kteří bydlí v podobně vybavených domech, čerpají z podobných zdrojů informací a mají podobné zájmy. Tato segregační dynamika se bude dále posilovat, když bohatší a vzdělanější budou žít spolu a ženit se a vdávat mezi sebou (technologie a nerovnost ve společnosti budou toto párování dále usnadňovat). Omezená výstavba, třeba jako v Praze, rychle vyústí i v silnou příjmovou segregaci. V metropolích si bude moct dovolit žít jen podobná vzdělaná bohatší třída a sídlit tam budou jen velmi prosperující firmy, chudší a méně vzdělaní lidé a neefektivní firmy budou muset hledat své štěstí jinde. Jelikož práce v průmyslu, zemědělství, obecně náročná manuální bude kvůli robotizaci mizet, nezaměstnaní, méně vzdělaní muži v těchto regionech budou všudypřítomným rizikem rostoucí kriminality a nesnášenlivosti. Naopak sektor služeb, péče o nemocné, staré či bohaté bude narůstat, ale do těchto „ženských“ pozic nezaměstnaní muži nenastoupí. Vzniklá nestabilita nepůjde vyřešit sociálními dávkami.

Číňan i z už bohatého regionu, který by odjel na deset let, si může být jist, že po návratu svůj domov nepozná. Gigantické dopravní projekty změní strukturu měst, startupy se rozrostou a s nimi naroste i jejich fyzická přítomnost – nekonformní budovy a velké urbanistické projekty nahradí či modernizují starou zástavbu. Vzniknou nové vazby mezi firmami i lidmi. Spojené státy a Evropa se naopak konzervují, neexistují projekty, nad kterými lze žasnout, preferováno je spíš „Nestavět absolutně nic, nikde, blízko ničeho.“

Knihu The Rise and Fall of American Growth: The U.S. Standard of Living since the Civil War od: Robert J. Gordon vydalo v roce 2016 nakladatelství Princeton University Press.

Cowenův přelet nad třídou laxních je čtivým nahlédnutím do sociálních změn v Americe posledních desetiletí. Neaspiruje na hloubku či detailní vysvětlení na úrovni třeba Roberta J. Gordona v jeho loni vydané The Rise and Fall of American Growth: The U.S. Standard of Living since the Civil War. S Cowenovými radami a předpověďmi co dál lze souhlasit i je odmítat jako nepodložené – což asi bylo cílem. Čtenář se má sám přesvědčit, proč preferuje společnost na adrenalinu, nebo na sedativech.


Psáno pro Finmag.

čtvrtek 9. března 2017

Triumf nakažlivé zloby

Vítězství Donalda J. Trumpa v prezidentských volbách mohlo změnit normu toho, jak muži přistupují k ženám. Experimentální studie z Whartonovy obchodní školy Pensylvánské univerzity ukázala, že muži nyní vyjednávají s ženami agresivněji a jsou sebestřednější. Doplácí na to efektivita společných týmů.

Americké ekonomky Jennie Huangová a Corinne Lowová (pdf) zkoumají, jak lidé vyjednávají, musí-li se podělit o omezené zdroje. Účastníci jejich výzkumů hrají variantu ekonomické hry Souboj pohlaví (název je ovšem zavádějící, v experimentální hře nemusejí nutně vystupovat jen hráči opačného pohlaví). Hráč sedí v uzavřeném kancelářském boxu u počítačového rozhraní a je spárován s náhodným anonymním protihráčem sedícím jinde. V daném časovém limitu si mají mezi sebou rozdělit 20 dolarů podle jednoduchého pravidla. Buď jeden hráč dostane 15 dolarů a druhý 5, nebo naopak první 5 a druhý 15 dolarů. Když se nedohodnou, žádný z nich nedostane nic. Jelikož spolu dva lidé hrají jediné kolo, žádný z nich nemá motivaci druhému vyjít vstříc, zároveň nechtějí odejít s prázdnou. Otevírá se prostor pro přesvědčování a vyjednávání, které probíhá v on-line chatu. Takto se sehraje několik kol, v nichž hráči vždy hrají vůči někomu jinému.

Je už prozkoumaná řada způsobů, jak hráči vyjednávají. Nejsilnější je tvrdý závazek. Hráč na začátku napíše, že volí 15 dolarů pro sebe a 5 nechá protihráči, tím s vyjednáváním končí a odmlčí se. Protihráč nemá na výběr, buď souhlasí a dostane 5 dolarů, nebo nesouhlasí a pak nikdo nedostane nic. Mnoho lidí couvne, aby si z hry efektivně něco odnesli – pochopitelně ne všichni ale ustoupí. Lze se pokoušet postupně vyjednávat, být agresivní a zdůrazňovat své nároky nebo naopak přistupovat k druhým přátelsky nebo i velmi vstřícně nabídnout protistraně, ať si 15 dolarů nechá.

Hra se hraje většinou anonymně, protihráči o sobě nic nevědí. Huangová a Lowová ale někdy participantům experimentu řekly, že jejich protihráčem je muž nebo žena, a sledovaly, jak se změní chování hráčů, když budou vědět, jakého pohlaví je soupeř.

Zvlášť zajímavé je ale datum vzniku studie. Totiž první část experimentu se konala v říjnu 2016, dokončený byl v listopadu. Mezitím Donald Trump vyhrál prezidentské volby.

Je již notorietou, že Trumpovo podnikání spočívá i na manipulaci a podvádění klientů, vydírání dodavatelů neplacením, vyhrožování soudními spory konkurentům a kritikům; prostě útočným jednáním. A byl to také Trump, kdo proslul misogynními výroky, mimo jiné, že jeho bohatství a sláva mu dávají právo sexuálně obtěžovat ženy.

Příklady táhnou

V myslích mnoha Američanů to byla právě jeho konfliktní a narcistická osobnost, bezohlednost, co mu dopomohlo k obchodním i politickým úspěchům. Jeho vítězství v prezidentských volbách, byla zlomová událost: agresivita a bigotnost mohly být legitimizovány jako standard, jak se chovat k druhým, zejména k ženám. Huangová a Lowová skutečně pozorovaly, že hráči po prezidentských volbách volili mnohem konfliktnější a agresivnější vyjednávací strategie. Před volbami se muži chovali k ženám galantně, někdy jim jednoduše 15 dolarů přenechali. Po volbách se jejich chování změnilo, agresivita obecně narostla a vyjednávání s ženami bylo někdy tvrdší než s muži, o více než 140 procent narostlo použití strategie tvrdý závazek. Zdá se navíc, že nárůst útočnosti je silnější u republikánských voličů. Tvrdé vyjednávání přitom nevedlo k větším výdělkům, protistrana mnohdy neustoupila, a oba hráči proto častěji odcházeli z prázdnou.


Graf ukazuje, jak frekventované byly strategie: tvrdý závazek („Hard Commitment“), agresivní mluva („Tough Talker“) a obecné skóre agresivnosti vyjednávání („Aggressive Score“) při vyjednávání s muži („Male Partner“) a s ženami („Female partner“). Bílé sloupce ukazují stav před prezidentskými volbami, černé sloupce stav po vítězství Donalda Trumpa. Za pozornost stojí razantní nárůst černých sloupců – tj. agresivního jednání – při vyjednávání s ženami.

Výsledky jediné studie nelze generalizovat, je první svého druhu, navíc využívá umělou experimentální situaci a hráči byly jen čtyři stovky vysokoškolských studentů. Jestli se normy chování skutečně posunuly, ukáže navazující výzkum. Leč, zjištění konzistentně zapadá do poznatků ukazujících, jak snadno – mnohdy podvědomě – lidé přebírají normy chování vůdčích osobností. Je-li v jejich povaze ponižování a shazování druhých, normy kultivovaného chování ve společnosti slábnou.


Psáno pro Finmag.

pondělí 20. února 2017

Jak utopit pravdu. Válka podle mediálního kalendáře

Když věnujete pozornost nějaké události, přicházíte o možnost vnímat další informace. Politici strategicky využívají omezené pozornosti voličů, aby utopili negativní zprávy v moři irelevantních informací. Nová studie o izraelsko-palestinském konfliktu ukazuje, že i vojenské operace Izraele jsou plánovány na dny informačně bohaté, aby se vyhnulo přílišné medializaci jejich případného neúspěchu.

Politici jsou odpovědní do míry, s jakou je o jejich počínání informována veřejnost. Bez dohledu informovaných voličů politika degeneruje do korupční hry, v níž si zájmové skupiny odklánějí zdroje a manipulují právem a státními institucemi.

Vedle médií, která se nebojí konfrontovat státní moc nepříjemnou pravdou, je však informovanost veřejnosti závislá i na schopnosti občanů informace zpracovávat. V informačním nadbytku není problém informace najít, ale poznat důležitost určitých zpráv vůči informačnímu šumu. Kdykoliv totiž lidé diskutují o nějakém tématu, znamená to, že k jinému tématu mlčí. V mediálním poradenství je proto znám přístup „utopení pravdy“ – praxe, při níž se zveřejnění negativních zpráv spojí s událostmi, které je pravděpodobně zastíní. Notorickým případem je Jo Moore, mediální poradkyně britské Labor party, která po útocích na Světové obchodní centrum 11. září 2001 radila svým nadřízeným, ať rychle provedou či zveřejní cokoliv, co chtějí navždy pohřbít. V dnech a týdnech po útoku islamistů na USA se britská média nezabývala přízemními záležitostmi, jakými jsou veřejné zakázky, jmenování spřátelených osob do klíčových pozic či přidělováním netransparentních dotací. Pozornost všech byla vyčerpána jinde.

Lze dohledat několik podobných strategických rozhodnutí politiků, které nastaly „shodou okolností“ v době výrazných událostí. Ruská vojska zaútočila na Gruzii v roce 2008 při začátku letní olympiády; Silvio Berlusconi coby italský premiér vydal kontroverzní dekret omilostňující řadu za korupci odsouzených politiků ke dni, kdy se Itálie kvalifikovala do světového poháru ve fotbale; podobně i Izrael útočil na Gazu v době semifinále mistrovství světa ve fotbale.

Není to však jen náhoda, děje-li se tolik událostí, nebo jsou politici skutečně takto sofistikovaní? Otázku si položili ekonomové Ruben Durante a Jekatěryna Žuravskaja z evropského Centra pro výzkum hospodářské politiky a pokusili se ji ověřit na případě izraelsko-palestinského konfliktu. Obě strany jsou velmi závislé na mezinárodní podpoře a pomoci. Palestinci spoléhají na arabské země, Izrael zase na USA. Americká podpora Izraele však typicky poklesne, ukáže-li se, že jeho vojenské operace proti palestinským teroristům (zejména Hamásu) vedly i k zabití civilistů. Izrael je zároveň v „mediální nevýhodě“, jelikož coby demokratický stát někdy výsledky vojenských akcí zveřejňuje. Mnohdy přitom nelze stoprocentně zajistit, že útok nepovede i k civilním obětem. Pro Izrael je proto prospěšné plánovat útoky, aby jejich případný neúspěch zakryly ostatní zprávy, typicky politické a sportovní události v USA. Naopak Hamásu může být americká veřejná podpora lhostejná.

Durante a Žuravskaja nashromáždili data o amerických politických událostech, federálních a státních volbách, důležitých projevech a o významných sportovních utkáních mezi lety 2000 až 2011 a podívali si, zda je disproporčně předcházely útoky Izraele na palestinské teroristické cíle. Potvrdilo se, že čím více je informacemi nabytý den v USA, tím větší je pravděpodobnost, že Izrael den předem zaútočí. Zatímco u palestinských útoků podobná závislost neplatí. Pochopitelně zjištění neplatí za všech okolností, kupříkladu urgentní likvidace zrovna identifikovaných teroristických vůdců probíhá zcela nezávisle na tom, co se v USA děje. Naopak, využívá-li Izrael těžkou vojenskou techniku a zasahuje-li v obydlených oblastech, čeká spíše na informačně nabytý den.

Poměr dnů (v %) během nichž Izrael útočil na Palestince při konání významných politických či sportovních událostí v USA ("Major political/sport events") a ve dnech bez nich ("No major political/sports events").

Studie dokázala, že i vojenské kampaně jsou plánovány dle své potenciální mediální odezvy. Hlubší pointa je také zřejmá – vždy zvažujme, jaké důležitější události, skandály či kontroverze mohou být zakrývány informační pěnou nejen tiskových mluvčí a PR agentur.


Psáno pro Finmag.

středa 8. února 2017

Důvěřiví Češi

Představte si, že pracujete z domova a přijde vám e-mail, že každý zaměstnanec vaší firmy získává 650 korun. Peníze si můžete ponechat nebo jakoukoliv část vrátit. Sumu, která se vrátí, firma zdvojnásobí a opět rovnoměrně rozdělí. Tím vše skončí. Musíte se rozhodnout a na e-mail odpovědět do 10 vteřin.

Dilema lze vidět dvěma pohledy. Z perspektivy všech zaměstnanců by bylo ideální, aby všichni celý dar vrátili, dostali by pak 1300 korun. Z pohledu jednotlivce je však logika zvrácená: vše si ponechat, neposlat nic a počkat, až přijde podíl z peněz, kterými přispěli ostatní. Být jediný, který nepřispěl ve velké firmě plné maximálních obětavců, by znamenalo odnést si původních 650 korun, a navíc dalších téměř 1300 korun. Kdyby tak ale uvažovali všichni, skončili by s minimem původních 650 Kč. Jak byste se zachovali vy?

Situací, v nichž z výsledků práce jednotlivce tyje celá skupina, je nespočet. Jak intenzivně pracovat na týmovém projektu, v němž nelze přesně určit podíl jednotlivce? Sypat v zimě sůl po celé zledovatělé ulici, či jen před vlastním prahem? Přispět na charitu pomáhající bezdomovcům, anebo čekat, až jim pomůže město? Lidé vždy mohou upřednostnit sobectví a požívat výhod, které jim zajišťují jedinci myslící na kolektiv.

Úvodní příklad je přibližným popisem experimentu (pdf), který loni podstoupilo přes 3 tisíce participantů ve 21 laboratořích po celém světě – a který měl na takto exaktně definované situaci zjistit, zda se lidé rozhodnou pro sobectví, či spolupráci. Účastnili se jej i čeští studenti, zejména z Univerzity Karlovy a Vysoké školy ekonomické – a byli poměrně vstřícní: vrátili skoro 70 %. Vzájemně věřili, že druhým nepůjde jen o sebe, a coby skupina vydělali. Projevené hodnoty mladé generace tedy dovolují vzhlížet k budoucnosti s nadějí. Řada navazujícího výzkumu totiž ukazuje, že panuje-li ve společnosti důvěra, nezneužívá tolik lidí sociálních dávek a je méně rozšířeno černé pasažérství v MHD. Zaměstnanci v takových zemích jsou pak ve firmách dokonce ušetřeni striktního hierarchického řízení – nadřízení věří svým lidem, a proto nebazírují na přísném dohledu a častých kontrolách.

Experiment krom toho testoval ještě jeden aspekt rozhodování. Jak jsme zmínili, lidé uvažovali pod časovým tlakem, který je nutil jednat intuitivně a projevit buď přirozenou psychologickou tendenci být sobec, anebo obětavec. Jiní participanti se naopak museli rozhodnout až po 10 vteřinách. Výzkumníci očekávali, že prostoj by jim měl umožnit hlouběji promyslet svoji reakci. Ukázalo se, že čas dává prostor spíše k projevení sobeckých sklonů: po promyšlení čeští participanti experimentu posílali zpět méně. Nicméně tyto výsledky nejsou v celé mezinárodní studii příliš silné, liší se mezi jednotlivými laboratořemi i mezi zeměmi jako celky.

Výsledky celé mezinárodní studie. Česko zastupuje kolegyně z Přírodovědecké fakulty UK, Julie Nováková (v týmu se mnou a Jaroslavem Flegrem), experiment se konal v laboratoři CEBEX při CEVRO VŠ. Jak patrno, když se museli naši participanti rozhodnout pod časovým tlakem ("Pressure"), poslali zpět 67,5 % přidělené částky, když naopak měli čas na promyšlení ("Delay"), poslali méně, 65 %, rozdíl však není významný. Studie obsahuje další analýzy, které zohledňují, jak respondenti ne/respektovali naše instrukce. Motivovaný čtenář nalezne podnětnou diskuzi i v reakci Davida Randa (pdf), autora originální studie, kterou mezinárodní konzorcium laboratoří ověřovalo.

Zjištění, že primárním postojem mladých Čechů je druhým věřit, samozřejmě těší. Snad jim každodenní zkušenost nebude poskytovat příklady, jak byli druhými obalamuceni – pak se dá očekávat, že u nich nastoupí kalkulované sobectví, které vytěsní motivaci řešit jakékoliv problémy, které se dotýkají celé společnosti.


Psáno pro Lidové noviny.

sobota 4. února 2017

Portfolio manažer s rychlou károu nabourá i vaše investice

Pryč od obchodníka v drahém sporťáku! Nová americko-singapurská studie ukazuje, že manažer investičního fondu, který si koupí drahé sportovní auto, řídí investice riskantněji. Fondy, které spravuje, navíc dosahují nižší výnosnosti, častěji bankrotují nebo končí kvůli podvodům a obcházení regulací.

Spoléhat při posuzování druhých na stereotypy se bere za znak povrchních a líných lidí. Jistě bychom neměli odhadovat kvality člověka podle vlastností skupiny, do které si ho volně zařadíme. Umělci se nestávají jen narcisté, politik není synonymum pro korupčníka a účetní nejsou jen nudní pedanti. Individualita nesnese zařazení do krabičky s krátkým popiskem.

Moudrost skrytá v předsudcích

Na druhé straně, o určité osobě mnohdy detailní informace nemáme a zjistit je bezprostředně nemůžeme. Přesto se musíme rozhodnout, jestli jí věřit nebo nikoliv – a pak moudrost minulosti skrytá v předsudcích může být nápomocná (jak ve svém přehledovém článku (pdf) z roku 2015 přesvědčují psychologové z The College of New Jersey a Rutgers University).

Ve finančním businessu je někdy svízelné odhadnout, s kým máme tu čest, nenese-li si dlouhou historii úspěšných či zmařených investic. A jelikož se investiční strategie notoricky míjejí s následnou realitou, není od věci se zaměřit i na osobnost finančního mága. Ekonom Melvyn Teo ze Singapore Management University s kolegy se proto jali testovat, jestli platí notorický předsudek, že drahá silná sportovní auta si kupují především namyšlení a bezskrupulózní hazardéři. Pro svou studii si vybrali vesmír víc než 50 tisíc amerických hedgeových fondů, ke kterým jsou dostupné údaje o výkonech, portfoliu či velikosti a zároveň data o jejich manažerech. Nato využili americké automobilové databáze, do které pojišťovny a dealeři aut vkládají údaje o nákupech nových vozidel. Podařilo se jim propojit prodeje téměř dvou tisíc aut asi tisícovce různých manažerů hedgeových fondů. Porovnali pak, jak si ve svých investicích vedou řidiči drahých sporťáků nebo naopak rodinných minivanů (definovaných dle počtu sedadel, výkonu motoru, bezpečnosti, ceny a dalších charakteristik).

Risk nebývá zisk

Potvrdilo se, že majitelé sporťáků investují mnohem častěji adrenalinově – frekventovaněji různá aktiva kupují a prodávají a míry jejich výnosnosti jsou až o čtvrtinu volatilnější než u majitelů běžných aut; naopak míry výnosnosti majitelů praktických a nezajímavých aut mají volatilitu o deset procent nižší. Co je ale podstatné, silnější ochota riskovat se nepojí s vyššími výnosy, přesně naopak! Majitelé sporťáků jsou nadměrně sebejistí, svá portfolia častěji protáčejí s vírou, že jejich burzovní umění je lepší než ostatních hráčů na trhu – leč není, častěji prodělají. Data také ukazují, že řidiči sporťáků častěji uzavírají své fondy kvůli regulačním či kriminálním pochybením. Řečeno přímo: podvádějí své klienty.
Více o burzovních obchodnících vizte v knize Liar's Poker od: Michael Lewis, kterou v roce 2010 vydalo nakladatelství W. W. Norton & Company.

Teo s kolegy se snažili získané závěry vysvětlit i jinak než osobnostními charakteristikami manažerů hedgových fondů – zvažovali třeba jejich věk a rodinný status: mladíci nemusejí mít dostatečné investiční zkušenosti a zároveň chtějí imponovat sporťákem, naopak starší a zkušenější finančníci volí větší auta kvůli rodině – takže za výsledky mohly stát spíše věk a zkušenosti než sklon kupovat si sportovní auta – tyto faktory však výsledky nezměnily. Stejně tak neplatí, že by snad koupě sporťáku nějak vyvolala riskantnější investiční strategii.

Luxusní, výkonný sporťák neznačí, že jeho majitel musí být za všech okolností sebestředný a impulzivní hazardér. Osobní volba člověka přesto cosi říká o jeho myšlení a stylu rozhodování – a nabubřelost zjevně k stabilně velkým výnosům nevede.


Psáno pro Finmag.

čtvrtek 19. ledna 2017

Ekonomie štěstí: Vpusťte do svého života novou perspektivu

V 70. letech minulého století americký ekonom Richard Easterlin odkryl (pdf), že ačkoliv jsou v určité zemi bohatší lidé se svým životem spokojenější než jejích chudší bližní, neplatí, že by průměrné štěstí obyvatel bohatých zemí bylo o mnoho vyšší než lidí žijících v chudších zemí. Poté, co se země vymaní ze skutečné chudoby, jsou její občané už průměrně zhruba stejně šťastní jako národy mnohem prosperující. Easterlin zjistil, že Egypťané byli se svým životem spokojení stejně jako mnohem bohatší Němci, na Filipínách se lidé cítili stejně jako v Izraeli. Zjištění, že za určitou úrovní bohatství již nárůst hojnosti dále nevede k rozmachu životní spokojenosti, se zapsalo do dějin ekonomie pod názvem Easterlinův paradox. Dalo vzniknout i ekonomii štěstí, multidisciplinárnímu oboru, který se snaží kombinací metod ekonomie a pozitivní psychologie nalézt, co nás činí šťastnými. Výzkum, proč bohatnutí nevede k analogickému nárůstu životní pohody, postupně odkryl mnoho důvodů bránících lidem žít šťastně. Náprava (alespoň částečná) je přitom leckdy tak snadná, jako povědět si v duchu historku.

„Svět šťastných je zcela jiný než svět nešťastných.“ Ludwig Wittgenstein

Myšlenka v citátu rakouského filosofa se zdá být triviální. Životní pouť úzkostného člověka bude, pochopitelně, vypadat jinak než člověka šťastného. Leč, Wittgensteinův vhled je trochu jiný: lidé si mohou konstruovat svůj žitý svět sami. Nikoliv, že by zhoubami a pohromami prodchnutá realita nutně musela srážet v lidech radost, ale že smutní lidé si vytvoří svoji vlastní tragickou skutečnost. Chtějí vidět zmar a vidí zmar, chtějí být zarmouceni, a vidí věci, které je činí smutné. Ilustraci nabízí jednoduchý experiment týmu amerického psychologa Cedara R. Rienera (pdf). Jeho účastníci zařazení do první skupiny měli poslouchat Mozartovu Eine Kleine Nachtmusik, skladbu hravou, optimistickou, u níž již bylo prokázáno, že zlepšuje náladu posluchačů. Druhá skupina naopak poslouchala Mahlerovo Adagietto, kus pomalý, s tklivými smyčci vyvolávajícími melancholickou, ponurou náladu. Poté, co výzkumníci hudbou zmanipulovali náladu subjektů, nechali je hádat strmost cesty, kterou se měly vydat.

Kopec měl sklon toliko 5 °, a jelikož lidé obvykle sklon cest dost přestřelují, dalo se měřit, zda změněná nálada účastníků ovlivní, jak moc jim přijde cesta strmá. Lidé „na optimistickém Mozartovi“ odhadli průměrný sklon na 19 °, zatímco posluchačům Mahlera se zdál kopec o pětinu strmější, jejich odhad byl 23 °. Experiment potvrdil, že specifická nálada pokřiví vnímání reality. Jsme-li smutní, máme tendenci zaměřovat pozornost na další negativní stránky reality a hledat v ní informace potvrzující naše obavy. „Nemám náladu, jsem unavený, kopec dlouhý, nechce se mi tam jít,“ a voilà, z pozvolné cesty se stal sráz.

Nálada je jedním z mnoha psychologických fenoménů schopných formovat, jak vnímáme realitu. Naše názory, výchova, kultura, v které žijeme, a třeba i zda máme zrovna hlad ovlivňuje, na jaké podněty zaměříme pozornost, jak je vnímáme a které podněty do našeho vědomí naopak ani nevstoupí. Žádný lidský mozek není schopen zpracovat vše, zaměřuje se proto na vjemy, u kterých předpovídá, že budou relevantní – a tato předpověď zarámuje, jakou realitu prožijeme. Pomožme si opět experimentem, tentokráte francouzských psychologů Rémiho Radela a Corentina Clément-Guillotina (pdf). Jedna skupina účastníků nesměla před pokusem jíst a když experiment kolem poledne začal, už byli poměrně vyhladovělí. Druhá skupina účastníků si dala oběd a pokus začali v bohorovné sytosti. Úkol měly skupiny účastníků stejný: na monitoru počítače sledovali slova, která se objevovala jen na zlomek sekundy, přesně na 33 ms. Jde o interval dlouhý akorát na to, že si lidé uvědomí, že nějaké neurčité slovo vidí, aniž by si byli úplně jisti, o jaké slovo šlo. Poté měli z dvojice podobných slov stanovit, které slovo asi viděli. Slova byla neutrální, jako kino, poník, noviny, někdy však byla spjata s jídlem, třeba rohlík či víno. Respondent tedy viděl na mžik nějaké neurčité slovo, třeba „poník“ a nato měl vybrat, zda to byl „poník“ či „rohlík“, nebo viděl jiné slovo, „kino“, a měl vybrat, zda to bylo „víno“ či „kino“. Už asi tušíte pointu. Hladoví účastníci experimentu byli o 25 % úspěšnější než sytí účastníci, když měli identifikovat neurčitá slova spjatá s jídlem. Hladoví rovněž uváděli, že slova jídla viděli jasněji a srozumitelněji. Hlad mozek nastavil, aby lépe vyhledával podněty spjaté s jídlem a tyto podněty vstupovali do vědomí lidí s větší intenzitou.

„Všechno je úžasné a nikdo není šťastný.“ Louis C. K.

Experimentů ukazujících, jak si vytváříme vlastní odstín reality, je nespočet. Jak nám ale pomohou pochopit, proč bohaté národy nežijí v euforii radosti? Platí-li, že si sami – do jisté míry – konstruujeme žitou realitu, pak objektivní blahobyt nemusí mít na naši životní spokojenost až takový vliv (opět, neplatí pro skutečně chudé, kteří nejsou schopni naplnit ani základní potřeby, u nich růst příjmů vede k razantnímu zvýšení štěstí). Příkladem, můžeme si místo starého křápu koupit úžasné auto a být z něho skutečně šťastni. Leč poté, co zjistíme, že kamarádovo nové auto je levnější, lépe sedí v zatáčkách a v pohodlí radikálně překoná naše, zapomeneme na euforii ze svého vozu a zaměříme se na detaily, které vynikly. Každou jízdou si můžeme jen připomínat, jak nestabilní a nepohodlné naše auto je. Nakonec můžeme být nešťastní stejně, jako v původním křápu.

Mezinárodní komparativní výzkum potvrzuje, že s bohatstvím lidem rostou i aspirace, tedy nároky na kvalitní život (a ten odkoukáváme typicky od spoluobčanů). I když se máme dle objektivních ukazatelů skvěle, možnosti mít se ještě lépe, nám znemožní užít si, co máme. Americký komik Louis C. K. ve svém nejpopulárnějším vystoupení vypráví, jak letěl jedním z prvních letadel, které na palubě nabízelo bezdrátové připojení k internetu. Vzpomíná, jak naprosto úžasný je to pocit sedět v křesle, které letí v oblacích a koukat na oblíbená videa na Youtube. Pak wi-fi spadlo. Pasažér vedle něj své pocity popsal „sakra, to je na ho*no“. Svět mu dlužil něco, o čem se dozvěděl sotva před okamžikem.



Filosofie hédonismu tvrdí, že štěstí je stav, kterého dosáhneme, naplní-li se naše touhy a prosby. Nekonečné fantazie, co mít, co prožít, čeho dosáhnout, znemožní dosažení plného štěstí; a evolučně řečeno, je tomu i tak dobře. Tím, že jsou možné aspirace nekonečné, bude lidstvo stále motivováno hledat nové způsoby seberealizace, spotřeby či inovací, jak řešit problémy. Problém ale nastává, když některé situace neumožňují inovace a systematicky tak lidstvo deprimují.

Jedním z faktorů razantně ovlivňujících štěstí bez ohledu na národnost, je kvalita vztahů s blízkými. Nemá-li někdo přátele či nesnáší osoby, s nimiž se pravidelně stýká, prožívá téměř univerzálně nižší úroveň životní pohody. Mnozí nesnáší své kolegy a spolupráci s nimi prožívají coby ryzí utrpení. Z poznatků konstrukce vlastní reality pak vyplývá zřejmá rada – vaše utrpení není přítomno v objektivní realitě. Vy jste si dovolili danou situaci tak prožívat a vaše mysl nato hledá informace, které tento emoční stav podporuje: budete se zaměřovat na to, jak kolega dělá stále stejné chyby, jak něco neumí, jak nedodrží, co slíbí a reaguje agresivně, vše dále bude komplikovat váš vztah k němu.

Stejnou realitu lze však vnímat v mnoha jiných rámech; jste to nakonec vy, kdo dané emoce prožívá – kolega, jejich příčina, o nich nemusí ani vědět a může si myslet, že problémy způsobujete vy. Tedy, říci si, čeho chcete při spolupráci s kolegou skutečně dosáhnout, třeba, není-li zrovna schopný, k interakci přistupovat jako k užitečnému nácviku svých výukových schopností. Je-li problematické s kolegou vycházet osobně, vzít interakci s ním jako hru, v níž si nacvičíte, jak vycházet s nedosažitelným (obchodním) partnerem; komplikace v práci pak nemusí být zdrojem zlosti, ale být příležitostmi pro osobní růst. Kolegovi lze nabídnout pomoc s jeho prací, setkání u kávy, kde může vyjít najevo, že jeho chování je důsledkem rodinných problémů a vy jeho jednání dále budete interpretovat spíše coby lítost nad skutečně nešťastným jedincem…

Když o této problematice přednáším, studenti obvykle reagují, že „někdy tolik změnit perspektivu prostě nejde“ – jasně, nikdo není schopen dokonale kontrolovat své prožitky (kdyby schopen byl, mohl by se odtrhnout od reality natolik, že by s ní ztratit kontakt zcela). Rada nemá fungovat „vždy“ – to jsou opět jen absolutní očekávání „jak by něco mohlo být“, stačí se naladit na to, že postačí malé zlepšení. Čekání na úřadě můžeme zarámovat jako dokonalou frustraci z neefektivnosti nebo vítat, jako příležitost konečně se začíst do odkládané detektivky; z nekonečného dojíždění autem může být zlostné křičení na o-metr-před-námi-stojící řidiče či mimořádná příležitost se z audioknihy začít učit nový jazyk či se zaposlouchat do posledního alba oblíbeného zpěváka. Boj s nemocí a návštěvy ordinací nemusí být jen mela obav, strachu a znudění, ale těšení se, že potkám nové, zajímavé lidi a od spolu-pacientů se dozvím drby o lékařích, lécích či nemocnicích (mimochodem, mnozí z nás se bojí začít konverzaci, aby nepůsobili trapně, přitom naprostá majorita oslovených je ráda, že na ně někdo promluvil a nadšena, že může pomoci či sdílet své informace).

Více o psychologii štěstí vizte v knize The Happiness Hypothesis: Finding Modern Truth in Ancient Wisdom od: Jonathan Haidt, kterou v roce 2006 vydalo nakladatelství Basic Books.

„Existuje jen to, co vidíš, že je.“ Daniel Kahneman

Schopnost měnit perspektivu na svoje bytí se dá univerzálně aplikovat pro zpříjemnění života. Abych v závěru vyvážil už trochu fádní mluvení o štěstí, uvedu radu, jak lépe dosahovat svého (ne nutně na úkor druhých) – tedy jak umět vyjednávat. Vyjednávání je umění nabídnout protistraně cestu do pekla tak, aby se tam těšila. Nebo jinak – vymalovat nabídku, která se protistraně bude zdát úžasná natolik, že zapomene na další perspektivy, jak ji vidět. Toť i smysl citátu nobelovského laureáta Daniela Kahnemana: lidé opomíjejí, že informace neexistují sami o sobě; je nutné je nějak interpretovat a nejvíce zřejmé, viditelné vysvětlení často nebývá to nejvhodnější.

Učebnicovým příkladem je situace, do které se dostala kampaň amerického prezidenta Theodora Roosevelta. Ten v ní nechal natisknout do té doby nebývalé množství 3 milionů brožur, které jeho strana měla distribuovat kamkoliv zavítal. Těsně před startem masivní agitace si však pracovník jeho kanceláře všiml, že na titulní fotografii Roosevelta je uveden copyright, kterého si nikdo nevšiml. Práva na fotografii patřila Moffettovým studiím z Chicaga a nikdo z kampaně s nimi smlouvu neuzavřel. Neautorizované přetištění by vyústilo v mnohamilionovou žalobu, padl by stín na kvalifikovanost Roosevelta a na předělání brožur už nebyl čas, ani peníze. Vedení kampaně propadlo panice a shánělo od sponzorů dary, z kterých by se práva zaplatila.

Strategii manažera kampaně, George Perkinse, jak ze šlamastyky ven, se nyní učí studenti obchodu po celém světě. Jde o mistrovský příklad vyjednávání, byť na hraně etiky. Perkins si totiž jako jediný uvědomil, že Moffett o jejich problému neví. Poslal mu tedy telegram ve znění: „Plánujeme distribuovat miliony brožur s Rooseveltovou fotografií na přebalu. Pro studio, které nám fotografii dodá, to bude obrovská propagace. Kolik nám zaplatíte, abychom použili vaši? Odpověď očekáváme obratem.“ Moffett nabídl 250 dolarů, Perkins přijal, problém byl vyřešen a všichni byli šťastní (Perkins byl asi více).

Více o vyjednávání vizte v knize Negotiation Genius: How to Overcome Obstacles and Achieve Brilliant Results at the Bargaining Table and Beyond od: Deepak Malhotra a Max H. Bazerman, kterou v roce 2008 vydalo nakladatelství Bantam.

Easterlinův paradox ve své původní podobě téměř jistě neplatí, zejména práce manželů Betsey Stevensonové a Justina Wolferse (a mnoha dalších) ukázaly, že obyvatelé bohatších zemích se cítí mnohem šťastněji a spokojeněji než obyvatelé zemí chudších. Ne nutně kvůli bohatství, v rozvinutých zemích je zároveň i vyšší mezilidská důvěra a silnější kontrola nad svým životem. Lépe funguje soudní moc a sociální systém, lidé se cítí jistěji. Maje pokročilejší školství a zdravotnictví, dožívají se obyvatelé rozvinutých zemí nejen delšího, ale kvalitnějšího stáří. Toto vše často vnímáme jen jako šum v pozadí, ač by to měly být hlavní důvody, proč bychom se v životě měli označovat za šťastné – žijeme v prosperující zemi.

Easterlinovi patří vděk, že nastartoval obor, který je schopen zjišťovat a testovat faktory, které ovlivňují, jak radostně své dny prožijeme – i když to někdy znamená dojít k staré budhistické radě: Pokud má problém řešení, není třeba si dělat starosti. Pokud ho nemá, starosti nepomohou.


Psáno pro časopis Trade-off.