čtvrtek 19. ledna 2017

Ekonomie štěstí: Vpusťte do svého života novou perspektivu

V 70. letech minulého století americký ekonom Richard Easterlin odkryl (pdf), že ačkoliv jsou v určité zemi bohatší lidé se svým životem spokojenější než jejích chudší bližní, neplatí, že by průměrné štěstí obyvatel bohatých zemí bylo o mnoho vyšší než lidí žijících v chudších zemí. Poté, co se země vymaní ze skutečné chudoby, jsou její občané už průměrně zhruba stejně šťastní jako národy mnohem prosperující. Easterlin zjistil, že Egypťané byli se svým životem spokojení stejně jako mnohem bohatší Němci, na Filipínách se lidé cítili stejně jako v Izraeli. Zjištění, že za určitou úrovní bohatství již nárůst hojnosti dále nevede k rozmachu životní spokojenosti, se zapsalo do dějin ekonomie pod názvem Easterlinův paradox. Dalo vzniknout i ekonomii štěstí, multidisciplinárnímu oboru, který se snaží kombinací metod ekonomie a pozitivní psychologie nalézt, co nás činí šťastnými. Výzkum, proč bohatnutí nevede k analogickému nárůstu životní pohody, postupně odkryl mnoho důvodů bránících lidem žít šťastně. Náprava (alespoň částečná) je přitom leckdy tak snadná, jako povědět si v duchu historku.

„Svět šťastných je zcela jiný než svět nešťastných.“ Ludwig Wittgenstein

Myšlenka v citátu rakouského filosofa se zdá být triviální. Životní pouť úzkostného člověka bude, pochopitelně, vypadat jinak než člověka šťastného. Leč, Wittgensteinův vhled je trochu jiný: lidé si mohou konstruovat svůj žitý svět sami. Nikoliv, že by zhoubami a pohromami prodchnutá realita nutně musela srážet v lidech radost, ale že smutní lidé si vytvoří svoji vlastní tragickou skutečnost. Chtějí vidět zmar a vidí zmar, chtějí být zarmouceni, a vidí věci, které je činí smutné. Ilustraci nabízí jednoduchý experiment týmu amerického psychologa Cedara R. Rienera (pdf). Jeho účastníci zařazení do první skupiny měli poslouchat Mozartovu Eine Kleine Nachtmusik, skladbu hravou, optimistickou, u níž již bylo prokázáno, že zlepšuje náladu posluchačů. Druhá skupina naopak poslouchala Mahlerovo Adagietto, kus pomalý, s tklivými smyčci vyvolávajícími melancholickou, ponurou náladu. Poté, co výzkumníci hudbou zmanipulovali náladu subjektů, nechali je hádat strmost cesty, kterou se měly vydat.

Kopec měl sklon toliko 5 °, a jelikož lidé obvykle sklon cest dost přestřelují, dalo se měřit, zda změněná nálada účastníků ovlivní, jak moc jim přijde cesta strmá. Lidé „na optimistickém Mozartovi“ odhadli průměrný sklon na 19 °, zatímco posluchačům Mahlera se zdál kopec o pětinu strmější, jejich odhad byl 23 °. Experiment potvrdil, že specifická nálada pokřiví vnímání reality. Jsme-li smutní, máme tendenci zaměřovat pozornost na další negativní stránky reality a hledat v ní informace potvrzující naše obavy. „Nemám náladu, jsem unavený, kopec dlouhý, nechce se mi tam jít,“ a voilà, z pozvolné cesty se stal sráz.

Nálada je jedním z mnoha psychologických fenoménů schopných formovat, jak vnímáme realitu. Naše názory, výchova, kultura, v které žijeme, a třeba i zda máme zrovna hlad ovlivňuje, na jaké podněty zaměříme pozornost, jak je vnímáme a které podněty do našeho vědomí naopak ani nevstoupí. Žádný lidský mozek není schopen zpracovat vše, zaměřuje se proto na vjemy, u kterých předpovídá, že budou relevantní – a tato předpověď zarámuje, jakou realitu prožijeme. Pomožme si opět experimentem, tentokráte francouzských psychologů Rémiho Radela a Corentina Clément-Guillotina (pdf). Jedna skupina účastníků nesměla před pokusem jíst a když experiment kolem poledne začal, už byli poměrně vyhladovělí. Druhá skupina účastníků si dala oběd a pokus začali v bohorovné sytosti. Úkol měly skupiny účastníků stejný: na monitoru počítače sledovali slova, která se objevovala jen na zlomek sekundy, přesně na 33 ms. Jde o interval dlouhý akorát na to, že si lidé uvědomí, že nějaké neurčité slovo vidí, aniž by si byli úplně jisti, o jaké slovo šlo. Poté měli z dvojice podobných slov stanovit, které slovo asi viděli. Slova byla neutrální, jako kino, poník, noviny, někdy však byla spjata s jídlem, třeba rohlík či víno. Respondent tedy viděl na mžik nějaké neurčité slovo, třeba „poník“ a nato měl vybrat, zda to byl „poník“ či „rohlík“, nebo viděl jiné slovo, „kino“, a měl vybrat, zda to bylo „víno“ či „kino“. Už asi tušíte pointu. Hladoví účastníci experimentu byli o 25 % úspěšnější než sytí účastníci, když měli identifikovat neurčitá slova spjatá s jídlem. Hladoví rovněž uváděli, že slova jídla viděli jasněji a srozumitelněji. Hlad mozek nastavil, aby lépe vyhledával podněty spjaté s jídlem a tyto podněty vstupovali do vědomí lidí s větší intenzitou.

„Všechno je úžasné a nikdo není šťastný.“ Louis C. K.

Experimentů ukazujících, jak si vytváříme vlastní odstín reality, je nespočet. Jak nám ale pomohou pochopit, proč bohaté národy nežijí v euforii radosti? Platí-li, že si sami – do jisté míry – konstruujeme žitou realitu, pak objektivní blahobyt nemusí mít na naši životní spokojenost až takový vliv (opět, neplatí pro skutečně chudé, kteří nejsou schopni naplnit ani základní potřeby, u nich růst příjmů vede k razantnímu zvýšení štěstí). Příkladem, můžeme si místo starého křápu koupit úžasné auto a být z něho skutečně šťastni. Leč poté, co zjistíme, že kamarádovo nové auto je levnější, lépe sedí v zatáčkách a v pohodlí radikálně překoná naše, zapomeneme na euforii ze svého vozu a zaměříme se na detaily, které vynikly. Každou jízdou si můžeme jen připomínat, jak nestabilní a nepohodlné naše auto je. Nakonec můžeme být nešťastní stejně, jako v původním křápu.

Mezinárodní komparativní výzkum potvrzuje, že s bohatstvím lidem rostou i aspirace, tedy nároky na kvalitní život (a ten odkoukáváme typicky od spoluobčanů). I když se máme dle objektivních ukazatelů skvěle, možnosti mít se ještě lépe, nám znemožní užít si, co máme. Americký komik Louis C. K. ve svém nejpopulárnějším vystoupení vypráví, jak letěl jedním z prvních letadel, které na palubě nabízelo bezdrátové připojení k internetu. Vzpomíná, jak naprosto úžasný je to pocit sedět v křesle, které letí v oblacích a koukat na oblíbená videa na Youtube. Pak wi-fi spadlo. Pasažér vedle něj své pocity popsal „sakra, to je na ho*no“. Svět mu dlužil něco, o čem se dozvěděl sotva před okamžikem.



Filosofie hédonismu tvrdí, že štěstí je stav, kterého dosáhneme, naplní-li se naše touhy a prosby. Nekonečné fantazie, co mít, co prožít, čeho dosáhnout, znemožní dosažení plného štěstí; a evolučně řečeno, je tomu i tak dobře. Tím, že jsou možné aspirace nekonečné, bude lidstvo stále motivováno hledat nové způsoby seberealizace, spotřeby či inovací, jak řešit problémy. Problém ale nastává, když některé situace neumožňují inovace a systematicky tak lidstvo deprimují.

Jedním z faktorů razantně ovlivňujících štěstí bez ohledu na národnost, je kvalita vztahů s blízkými. Nemá-li někdo přátele či nesnáší osoby, s nimiž se pravidelně stýká, prožívá téměř univerzálně nižší úroveň životní pohody. Mnozí nesnáší své kolegy a spolupráci s nimi prožívají coby ryzí utrpení. Z poznatků konstrukce vlastní reality pak vyplývá zřejmá rada – vaše utrpení není přítomno v objektivní realitě. Vy jste si dovolili danou situaci tak prožívat a vaše mysl nato hledá informace, které tento emoční stav podporuje: budete se zaměřovat na to, jak kolega dělá stále stejné chyby, jak něco neumí, jak nedodrží, co slíbí a reaguje agresivně, vše dále bude komplikovat váš vztah k němu.

Stejnou realitu lze však vnímat v mnoha jiných rámech; jste to nakonec vy, kdo dané emoce prožívá – kolega, jejich příčina, o nich nemusí ani vědět a může si myslet, že problémy způsobujete vy. Tedy, říci si, čeho chcete při spolupráci s kolegou skutečně dosáhnout, třeba, není-li zrovna schopný, k interakci přistupovat jako k užitečnému nácviku svých výukových schopností. Je-li problematické s kolegou vycházet osobně, vzít interakci s ním jako hru, v níž si nacvičíte, jak vycházet s nedosažitelným (obchodním) partnerem; komplikace v práci pak nemusí být zdrojem zlosti, ale být příležitostmi pro osobní růst. Kolegovi lze nabídnout pomoc s jeho prací, setkání u kávy, kde může vyjít najevo, že jeho chování je důsledkem rodinných problémů a vy jeho jednání dále budete interpretovat spíše coby lítost nad skutečně nešťastným jedincem…

Když o této problematice přednáším, studenti obvykle reagují, že „někdy tolik změnit perspektivu prostě nejde“ – jasně, nikdo není schopen dokonale kontrolovat své prožitky (kdyby schopen byl, mohl by se odtrhnout od reality natolik, že by s ní ztratit kontakt zcela). Rada nemá fungovat „vždy“ – to jsou opět jen absolutní očekávání „jak by něco mohlo být“, stačí se naladit na to, že postačí malé zlepšení. Čekání na úřadě můžeme zarámovat jako dokonalou frustraci z neefektivnosti nebo vítat, jako příležitost konečně se začíst do odkládané detektivky; z nekonečného dojíždění autem může být zlostné křičení na o-metr-před-námi-stojící řidiče či mimořádná příležitost se z audioknihy začít učit nový jazyk či se zaposlouchat do posledního alba oblíbeného zpěváka. Boj s nemocí a návštěvy ordinací nemusí být jen mela obav, strachu a znudění, ale těšení se, že potkám nové, zajímavé lidi a od spolu-pacientů se dozvím drby o lékařích, lécích či nemocnicích (mimochodem, mnozí z nás se bojí začít konverzaci, aby nepůsobili trapně, přitom naprostá majorita oslovených je ráda, že na ně někdo promluvil a nadšena, že může pomoci či sdílet své informace).

Více o psychologii štěstí vizte v knize The Happiness Hypothesis: Finding Modern Truth in Ancient Wisdom od: Jonathan Haidt, kterou v roce 2006 vydalo nakladatelství Basic Books.

„Existuje jen to, co vidíš, že je.“ Daniel Kahneman

Schopnost měnit perspektivu na svoje bytí se dá univerzálně aplikovat pro zpříjemnění života. Abych v závěru vyvážil už trochu fádní mluvení o štěstí, uvedu radu, jak lépe dosahovat svého (ne nutně na úkor druhých) – tedy jak umět vyjednávat. Vyjednávání je umění nabídnout protistraně cestu do pekla tak, aby se tam těšila. Nebo jinak – vymalovat nabídku, která se protistraně bude zdát úžasná natolik, že zapomene na další perspektivy, jak ji vidět. Toť i smysl citátu nobelovského laureáta Daniela Kahnemana: lidé opomíjejí, že informace neexistují sami o sobě; je nutné je nějak interpretovat a nejvíce zřejmé, viditelné vysvětlení často nebývá to nejvhodnější.

Učebnicovým příkladem je situace, do které se dostala kampaň amerického prezidenta Theodora Roosevelta. Ten v ní nechal natisknout do té doby nebývalé množství 3 milionů brožur, které jeho strana měla distribuovat kamkoliv zavítal. Těsně před startem masivní agitace si však pracovník jeho kanceláře všiml, že na titulní fotografii Roosevelta je uveden copyright, kterého si nikdo nevšiml. Práva na fotografii patřila Moffettovým studiím z Chicaga a nikdo z kampaně s nimi smlouvu neuzavřel. Neautorizované přetištění by vyústilo v mnohamilionovou žalobu, padl by stín na kvalifikovanost Roosevelta a na předělání brožur už nebyl čas, ani peníze. Vedení kampaně propadlo panice a shánělo od sponzorů dary, z kterých by se práva zaplatila.

Strategii manažera kampaně, George Perkinse, jak ze šlamastyky ven, se nyní učí studenti obchodu po celém světě. Jde o mistrovský příklad vyjednávání, byť na hraně etiky. Perkins si totiž jako jediný uvědomil, že Moffett o jejich problému neví. Poslal mu tedy telegram ve znění: „Plánujeme distribuovat miliony brožur s Rooseveltovou fotografií na přebalu. Pro studio, které nám fotografii dodá, to bude obrovská propagace. Kolik nám zaplatíte, abychom použili vaši? Odpověď očekáváme obratem.“ Moffett nabídl 250 dolarů, Perkins přijal, problém byl vyřešen a všichni byli šťastní (Perkins byl asi více).

Více o vyjednávání vizte v knize Negotiation Genius: How to Overcome Obstacles and Achieve Brilliant Results at the Bargaining Table and Beyond od: Deepak Malhotra a Max H. Bazerman, kterou v roce 2008 vydalo nakladatelství Bantam.

Easterlinův paradox ve své původní podobě téměř jistě neplatí, zejména práce manželů Betsey Stevensonové a Justina Wolferse (a mnoha dalších) ukázaly, že obyvatelé bohatších zemích se cítí mnohem šťastněji a spokojeněji než obyvatelé zemí chudších. Ne nutně kvůli bohatství, v rozvinutých zemích je zároveň i vyšší mezilidská důvěra a silnější kontrola nad svým životem. Lépe funguje soudní moc a sociální systém, lidé se cítí jistěji. Maje pokročilejší školství a zdravotnictví, dožívají se obyvatelé rozvinutých zemí nejen delšího, ale kvalitnějšího stáří. Toto vše často vnímáme jen jako šum v pozadí, ač by to měly být hlavní důvody, proč bychom se v životě měli označovat za šťastné – žijeme v prosperující zemi.

Easterlinovi patří vděk, že nastartoval obor, který je schopen zjišťovat a testovat faktory, které ovlivňují, jak radostně své dny prožijeme – i když to někdy znamená dojít k staré budhistické radě: Pokud má problém řešení, není třeba si dělat starosti. Pokud ho nemá, starosti nepomohou.


Psáno pro časopis Trade-off.