středa 26. dubna 2017

Šéf je klíč

Lidé často mají pocit, že z podnikohospodářských fakult vycházejí jen rychlokvašky, namyšlení rádobymanažeři, kteří nemají ponětí o tom, jak firmy fungují. Vybaveni několika jednoduchými poučkami, pak chtějí řídit organizace. Nový výzkum však naznačuje, že manažerské poučky mohou být skrytým grálem podnikové excelence.

Cílem tohoto sloupku jistě není obhajoba manažerských rychlokvašek. Je pravda, že mnoho začínajících manažerů a firemních leaderů má o fungování firem nebo obecně organizací neuvěřitelně naivní představy. Věří, že zjednodušené poučky mohou bez většího zamyšlení aplikovat ve firmě, která poté automaticky začne růst. Pak narazí. Omílání manter o disruptivních inovacích, cloudové administrativě a podpoře hvězdných talentů nestačí, když firma ve skutečnosti jede na autopilota, IT přináší jen komplikace a schopní lidé z firmy odcházejí. Management je tedy vnímán jen coby jakási ezoterická nauka, projevující se řečí nikoli nepodobnou absurdním hláškám Dilbertova šéfa, a pravý potenciál firmy se obvykle hledá jinde – v zákazníky oceňovaném výrobku, technologických inovacích, oddaných a kvalifikovaných zaměstnancích a podobně.

Mapování řízení

Ekonom John Van Reenen z amerického MIT a řada kolegů z neméně prestižních škol se tedy v sérii studií zaměřili na to, jestli vůbec lze změřit něco jako „dobrý management“ a jak dobré či špatné manažerské postupy ovlivňují prosperitu firem. Využili vzorku desetitisíců průmyslových firem napříč celým světem (Česko bohužel chybělo). Nejprve definovali úkony, které by měl dobrý manažer běžně provádět, například u řízení zaměstnanců se výzkumníci ptali, jestli ve firmě dochází k měření produktivity jednotlivých pracovníků, jestli jsou dobří odměňováni a neschopní propouštěni nebo přeřazováni. Zda se manažer snaží přitáhnout talentované lidi od konkurence a zároveň podporuje své nejkvalitnější podřízené – ty, kteří mají nápady a jsou schopni je uskutečnit. Ekonomové zjišťovali, jestli jednotliví zaměstnanci vědí, podle čeho jsou odměňováni, jak je jejich práce vázaná na firemní cíle, jak si ve své práci stojí v porovnání s kolegy a podobně. Celkem prozkoumali osmnáct aspektů managementu, od uvedeného řízení lidských zdrojů po řízení výroby či firemní dokumentace, a sestavili zjednodušený index manažerské praxe, který ukazoval, jestli zmiňované postupy firma zavedla a jestli je naplňuje nebo ne.
Graf ukazuje jak intenzivně spolu korelují dobré manažerské praktiky ("Average management practices") a ekonomická úroveň země (měřená HDP na hlavu - "Log of 10-yr average GDP based on PPP per capita GDP"). Na základě těchto a dalších důkazů se tedy zdá, že za prosperitu země z velké části mohou dobří šéfové jejích firem.

Van Reenenův tým prokázal, že kvalita manažerské praxe se obrovsky liší nejen mezi zeměmi – na špici jsou nepřekvapivě firmy z USA nebo Japonska, na chvostu pak stejně nepřekvapivě firmy africké – ale i mezi částmi jednotlivých firem. Především ale odkryl, že kvalita managementu má obrovský vliv na ziskovost, růst tržeb a vůbec produktivitu firmy nebo její části. Vliv větší, než mají výdaje na výzkum a vývoj (ukazatel, jak je firma inovační), vyšší než kvalifikovanost zaměstnanců a mnohem intenzivnější než výdaje na IT (ukazatel, jak firma investuje do zefektivnění svých procesů) a další faktory, které se obvykle berou jako rozhodující činitele firemního úspěchu.

Jací šéfové, takové firmy

Výzkum ukazuje, že mnoho firem má potenciál být tygry ve svých sektorech, přesto ale nerostou, protože mají ve vedení manažery, kteří nerespektují nebo neznají základní pravidla motivování či řízení lidí. Stali se vedoucími pracovníky náhodou (třeba jsou potomky zakladatele firmy) či politickým tlakem a jejich neschopnost – často neuvědomovaná – stojí za stagnací či postupným úpadkem podniků.

Pro zaměstnance může být sice fajn, když je nadřízený citlivý sympaťák, jenomže není-li schopen vyhodit podřízené, kteří jsou neschopní a systematicky deprimují své kolegy, tým bude konvergovat k minimální možné snaze a ve firmě zůstanou jenom lidé, kteří nemají kam jinam jít. Jistě se snáz a pohodlněji pracuje, nevím-li, když jsou kolegové lepší či horší a nedostávám-li ke své práci žádnou zpětnou vazbu (kdo má rád kritiku, že?) – pak kromě vlastního svědomí ale neexistuje žádný kanál, který by mne motivoval se zlepšovat. Je-li šéf náladový cholerik či amorální oportunista, který obratem ruky mění cíle týmů a jejich složení, není překvapením, že firma míří k úpadku.

Mnoho špatně řízených firem přežije i desetiletí, třeba proto, že se zrovna staly monopoly na svém trhu. Van Reenenův výzkum však ukazuje, že značně roste nerovnost v produktivitě jednotlivých firem a že napříště bude růst ještě rychleji. Kruciálním faktorem úspěchu nejsou ani tak technologie, ale schopnost motivovat, vzdělávat a řídit zaměstnance firmy.


Psáno pro Finmag.

středa 5. dubna 2017

Ověřeno! Z televize se hloupne

Sledování televize bylo vždy kritizováno coby zábava prostého lidu. Pasivní přijímání laciné zábavy seriálů a masově oblíbených filmů, zpravodajské relace, jejichž souhrn lze přepsat na jedinou stránku papíru. Vítězství svůdné formy nad jakýmkoliv obsahem. Tým italských ekonomů nově ukázal, že diváci podobných pořadů skutečně doslova zhloupnou a raději volí populistické strany.

Ekonomové z italských a britských univerzit, Ruben Durante, Paolo Pinotti a Andrea Tesei (pdf), ve svém výzkumu využili přirozeného experimentu postupného zavádění komerčních televizí Mediasetu, mediální společnosti Silvia Berlusconiho. V 80. letech minulého století Berlusconi do Itálie poprvé přinesl kulturu lehké televizní zábavy, jelikož však soukromé televize mohly vysílat jen lokálně a nikoliv celostátně, pořady na jeho televizních kanálech viděli jen ostrovy diváků – tam, kam zrovna sahal signál vysílače místní televize, která s Berlusconim spolupracovala či mu patřila. Postupným skupováním a stavbou nových vysílačů pak Mediaset v 90. letech pokryl signálem celou Itálii. Více-méně náhodně byly tedy některé italské domácnosti vystaveni lehké TV déle než jiné.

Levá mapa ukazuje skutečnou sílu signálu Mediasetu v různých italských provinciích. Jelikož však Mediaset mohl vysílat zrovna v oblastech, které mohou být "nakloněné" populistům (mají třeba méně vzdělané obyvatele), výzkumníci nejprve využili toho, jaký by byl teoretický signál (mapa vpravo), kdyby neexistovaly geologické překážky. Topografická proměnlivost pak pomohla odfiltrovat případnou korelaci mezi přítomností vysílače a určitými politickými preferencemi v dané oblasti (tj. byly porovnávány podobné domácnosti v daném regionu, které Mediaset přijímaly a které - třeba kvůli blízké skále - nepřijímaly). Černé tečky jsou vysílače.

Podstatné je, že v těchto ranných letech Mediaset nevysílal nic jiného než nekonečné telenovely, seriály typu Pobřežní hlídka, animované seriály pro děti a sport, především fotbal. Žádné pořady, které by mohly přímo ovlivnit politické či občanské postoje diváků. Obsahem byla televize neporovnatelná k celostátní veřejné televizi RAI, která se naopak zaměřovala na zpravodajství, dokumenty, politické debaty atp. Mediaset přitom slavil ohromný úspěch, když už v 80. letech zaujmul polovinu trhu s televizní reklamou v Itálii.

Nekonečný seriál a hlasy pro populisty

Výzkumníci zjistili, že když se voleb v roce 1994 poprvé účastnila Berlusconiho populistická strana, Forza Italia, získala významně větší podporu právě v regionech, jejichž voliči nejdéle sledovali televizní kanály Mediasetu. Tento efekt lze ve voličských hlasech vysledovat po 8 dalších voleb až do roku 2008 (tedy dvě desetiletí po začátku vysílání a více než desetiletí po vstupu Berlusconiho do politiky). Na výsledcích studie je však nejinspirativnější, že když se ve volbách v roce 2013 podpůrný efekt pro Berlusconiho vyčerpal, přelil se ve skutečnosti jen do jiné populistické strany. Italské regiony nejdéle vystavené lehké televizní zábavě významněji volili populistické Hnutí pěti hvězdiček založené komikem Beppem Grillem.

Detailní pohled na údaje o voličích odkrývá, že nejvíce ovlivněni byli ti, kteří začali sledovat Berlusconiho TV jako děti a pak skupina dospělých nad 55 let – závěry nepřekvapující, jelikož děti a senioři jsou nejvěrnějšími diváky. Dopad na děti je však mimořádně zákeřný, jelikož se zdá, že intenzivní sledování lehké televizní zábavy v dětství vede postupně k poklesu zájmu o okolí – v dospělosti se tito silní diváci méně zajímají o politiku, účastní se méně dobrovolnických aktivit a vůbec je věci veřejné nechávají chladnými. Rovněž vyrostou ve voliče, kteří mají nižší míru funkční gramotnosti. Tento pokles kognitivních schopností podporují výsledky výše: obě populistické strany volili lidé spíše méně vzdělaní a bez zájmu o své okolí. Analýza projevů Berlusconiho i Grilla navíc ukazuje, že oba používají ve svých projevech a debatách mnohem jednodušší slovník a opakují stále stejné fráze (resp. více než jiní politici).

U starších dospělých pak proběhla spíše indoktrinace; oblíbili si zábavu Berlusconiho TV natolik, že na jeho televizích později sledovali i zpravodajství a názorové pořady (které začaly být zařazovány od 90. let). Toto jednostranné přijímání informací pochopitelně vedlo k jejich větší oblibě Berlusconiho. Výzkum souhrnně dokazuje, jak „neškodné“ sledování televize je schopno utlumit ochotu či schopnost kriticky přemýšlet a transformovat aktivní občanské postoje do pasivního nezájmu.


Psáno pro Finmag.