pátek 8. listopadu 2013

Slyšet stříbro, vidět zlato

Lidé posuzují knihy dle obalů, nacházejí zalíbení či nechuť k druhým na první pohled. Dokonce existuje studie ukazující, že výhru politiků ve volbách lze předpovědět jen dle toho, jak kompetentně vypadají – zcela bez ohledu na to, co říkají či jaké mají schopnosti či úspěchy. Nicméně je vzhled schopen ovlivnit i něco tak závislého na jiných kvalitách, na odlišných smyslech dokonce, jako třeba hudební představení. Tedy, že by při hodnocení výkonu hráčů klasické hudby bylo důležitější, jak jejich hraní vypadá, než jak zní? Zdá se, že ano.

Chia-Jung Tsay byla hudebním zázrakem, ve 12 hrála složité Mendelssohnovy houslové etudy, v 16 vystupovala v Carnegieho síni v New Yorku a byla na nejlepší cestě na Juilliardovo a Peabodyho konzervatoře, považované za špičku. Tsay se přitom účastnila řady soutěží a konkurzů, mnohé probíhaly coby živá představení, někdy se jen zasílaly hudební či audiovizuální nahrávky. Všimla si, že kdykoliv se účastní jen hudební nahrávkou, dopadá hůře, než když hraje naživo. A jelikož Tsay, vedle svého hudebního nadání, je i klinickou psycholožkou na University College v Londýně, jala se ověřit, zda se jí to nezdá a hudba může doslova vypadat dobře, ale poslouchat se špatně (pdf).

První ze série experimentů ověřil zřejmé – lidé považují zvuk za rozhodující kvalitu hudby. Tsay uspořádala mezi laiky soutěž, v níž za odměnu měli hádat, který hudebník či pěvkyně vyhráli profesionální přehlídku. Soutěžící si mohli zvolit, chtějí-li je jen vidět, jen poslouchat či vidět i poslouchat. Nepřekvapivě naprostá většina upřednostnila zvukovou či kombinovanou nahrávku a jen osmině lidí postačovalo video. Následoval hlavní pokus. Hudební laikové měli z historických nahrávek tří finalistů prestižních soutěží v klasické hudbě uhodnout, kdo z nich byl odbornou porotou určen za vítěze. Někteří poslouchali nahrávky, druzí sledovali tichá videa. Uvažme přitom, že kdyby lidé tipovali zcela náhodně, dosáhli by úspěšnosti 33 % (vítěz z tří finalistů).

Pouhých 26 % „poslouchajících“ se trefilo. Naproti tomu přes 53 % „sledujících“! Poté byla poslední skupině ukázána videa i se zvukem, opět hádali vítěze a očekávalo se, že budou nejpřesnější. Leč slavně nedopadli, jen 35 % z nich se trefilo, čímž neznatelně překonali náhodný tip. Závěr je nekompromisní, přidání zvuku k videonahrávce fakticky zhoršuje schopnost lidí poznat nejlepšího hudebníka.
Na grafu v pravo vidíte, kolik lidí považuje zvuk (tmavší sloupec) nebo pohled (světlejší) důležitější pro hodnocení kvality hudebního představení. V pravém grafu je úspěšnost uhodnutí nejlepšího hráče na základě zvuku (tmavý sloupec) a na základě němého videa (světlý sloupec).
Navazující experiment, lidé hádají nejlepšího hráče dle jen zvuku, jen videa a nakonec dle videa se zvukem. Hodnotitely jsou přitom profesionální hudebníci.
Výsledky byly natolik nečekané, že Tsay uspořádala stejný experiment s hudebními profesionály. Ti, přece jen, mají znalosti a zkušenosti posuzovat kvalitu hudebního představení hlavně pro jeho zvuk. Závěry pokusů jsou však téměř identické jako u laiků. Při hodnocení hudebního představení byla i pro ně důležitější visuální stránka věci. Tsay videa i různě upravovala, aby byla jen černobílá či aby byly vidět jen obrysy hráčů, přesto zůstala nejlepším instrumentem pro určení vítězů. Hodnotitelé navíc vypovídali, že z videa lze lépe usoudit, jak je hráč zapálený, kreativní či jeho pohyby unikátní a to jednoduše určuje kvalitu jeho „hudby“.

Experiment možná více vypovídá o sudích profesionálních soutěží. Shodují-li se laikové i odborníci s nimi nejvíce na základě němého videa, ukazuje to, že sami nerozhodují dle kvality hudby, ale dle formy hraní hudebníků. Přestože lze experiment kritizovat – volilo se v něm mezi nejlepšími z nejlepších (z finalistů se hádal vítěz) a „vzhled hry“ mohl být příslovečná třešnička – přesvědčivě ukazuje, jak velký důraz přikládáme tomu, jak na nás něco vzhledově působí, než jaké to skutečně je.


Psáno pro Lidové noviny.

Žádné komentáře:

Okomentovat