čtvrtek 4. srpna 2016

Zrozeni pomáhat

V německy uklizené, prosté kanceláři sedí za stolem úředník a vyplňuje formuláře. V místnosti čeká žena a její ani ne dvouleté dítě. Hraje si s hračkami, volně poházenými po zemi. Úředníkovi spande pero na zem a ať se přes stůl natahuje jakkoliv, nemůže na něj dosáhnout. Žena nepůsobí, že by ji to jakkoliv zaujalo. Capart na nemotorného byrokrata chvíli kouká, po chvilce k němu přispěchá a pero mu podá.

Historka není z nejzajímavějších, ale není ani úplně triviální. Nešlo totiž o běžnou kancelář, ale o laboratoř Institutu Maxe Plancka v Německu. Psychologové Max Warneken a Michael Tomasello (pdf) v ní sledovali, zda batolata mají vrozený instinkt pomáhat i když jim z toho nevyplývá žádná bezprostřední odměna ani je k tomu nikdo nenutí. Zjistili, že naprostá většina takto skrytě testovaných dětí úředníkovi pomohla. Experiment tím ale neskončil. Některé děti byly za pomoc materiálně odměněny, jiné pochváleny a další nedostaly nic. Po chvíli se situace několikrát opakovala. Úředníkovi zase spadlo pero, sponky či kulička papíru. Když dítě přišlo pomoci, úředník si od něho předmět toliko vzal.

Asi čekáte, že děti, které za podání pera původně nic nedostaly, se s další pomocí nepřetrhly. Špatně. Pomáhaly podobně jako předtím. Stejně tak pomáhaly i děti, které byly dříve pochváleny. Zdá se, že se zakódovanou touhou vycházet druhým vstříc se již rodíme. Přestože si děti mohly hrát, šly druhému pomoci, aniž by jim to přineslo jakoukoliv odměnu. Jinak tomu bylo u dětí, které dříve dostaly hračku. Ty se poté obtěžovaly pomoci už jen v polovině případů. Materiální odměna jim vytlačila instinkt pomáhat.

Procento dětí, které pomáhaly poté, co původně za pomoc nedostaly nic ("Neutral"), co byly pochváleny ("Praise") a co dostaly za odměnu hračku ("Reward"). Jak patrno, po materiální odměně již ochota zadarmo pomáhat nebyla tak vysoká.

Podobná zjištění jako Warnekenovy a Tomasellovy nejsou ojedinělá – většina dětí (i dospělých), má niternou touhu pomáhat. Začnou-li být za ni ale i placeni, vytrácí se. Nahradí ji očekávání odměny za dobrý skutek – a pakliže nepřijde, v činnosti již nenajdou tolik potěšení – stane se z ní „obchod jako každý jiný“.

Morální instinkty lze přitom najít již u ročních dětí. Američtí psychologové Arber Tasimi a Karen Wynn (pdf) před nimi sehráli maňáskové divadlo, v níž beránek chtěl otevřít krabici. Moc se mu to nedařilo (vizte video). Naštěstí přispěchal „hodný“ králík, který mu pomohl a beránkovi se z krabice podařilo vylovit hračku. Jindy však přiběhl „zlý“ králík, který na skoro otevřenou krabici skočil a beránek se k hračce nedostal. Chvíli na to zlý králík nabídl dítěti dvě sušenky a dobrý králík jen jednu. Tasimi a Wynn sledovali, od koho si dítě pamlsek vezme (vizte video). Naprostá většina dětí zvolila méně, ale od morálnějšího maňáska. Je v lidské přirozenosti vyhýbat se křivákům, i když nás to stojí újmu. Psychologové nato náklady nespustit se se zlem zvýšili na osminásobek: dobrý králík nabízel zase jedinou sušenku, zlý osm. I přesto si polovina dětí vzala sušenku od hodného maňáska.

Výsledky experimentů přinášejí naději, že se do tohoto světa rodíme s instinktem druhým pomáhat. Můžeme jej však snadno ztratit. Ničí jej oportunistická výchova a pro některé i nabídky, které se nedají odmítnout...


Psáno pro Lidové noviny.

úterý 7. června 2016

Ukaž se neinformovanou a budeš oškubána

Všichni většinu zboží nakupujeme za jednotnou cenu. Prodejci tak nemohou využívat různé ochoty jednotlivých zákazníků za výrobek zaplatit. Vyprahlý člověk za pivo platí stejně jako ten, kdo žízeň již uhasil. V některých transakcích však ceny pevně stanoveny nejsou a probíhá nějaká forma vyjednávání, kupříkladu u oprav auta – příčina závady není vždy zřejmá a i kdyby byla, způsobů opravy může být vícero. Pro neznalého řidiče je složité poznat, jakou konkrétní opravu či součástku má po automechanikovi poptávat a ten, vědom si své informační výhody, může zneužít neznalosti klienta a prodat mu mnohem dražší opravu než by bylo třeba.

Tým amerických ekonomů, Meghan Busse, Ayelet Israeli a Florian Zettelmeyer (pdf), v terénním experimentu otestoval, zda automechanici skutečně budou cenově diskriminovat zákazníky, pakliže poznají, že mají šanci na nich vydělat. Výzkumným týmem najatí figuranti, muži i ženy, volali do téměř 3 000 amerických autoservisů a chtěli vědět, kolik by celkem stála výměna chladiče u určitého typu Toyoty.

Někteří volající dávali najevo, že si cenu opravy zjistili už jinde a zmínili, že by se měla pohybovat kolem 365 dolarů. Jiní volající cenu při objednávce nezmínili vůbec a konečně poslední skupina volajících hrála naivní volavky a zmínili, že oprava by se měla vejít do 510 dolarů, tedy do podstatně přestřelené sumy. Výsledky jsou celkem očekávané: automechanici své výhody využívali a chovali se přitom odlišně k mužům a ženám.

Střední hodnoty a pravděpodobnostní rozdělení cen oprav, které si autodílny řekly v rozdělení na: skupině, která ceny neříkala ("Uninformed"), zmiňovala správnou ("Informed") a která udávala přestřelenou ("Misinformed"), vždy v rozdělení na muže ("Men") a ženy ("Women").

Pakliže volající-muž zmínil správnou cenu či ji nezmínil vůbec, od automechanika získal téměř stejný odhad opravy. Pakliže zmínil přestřelenou cenu, automechanik se jej snažil natáhnout. Ženám byly stanovovány spravedlivé ceny jen když ukázaly, že správnou cenu znají. Pakliže cenu nezmínily či zmínily příliš vysokou, automechanik využil příležitost k snadnému výdělku.

Výsledky experimentu ukazují, že automechanici tuší, že ženy se v automobilové problematice orientují hůře než muži a jejich neinformovanost zneužívají. Na druhé straně, když se v posledním kroku experimentu volající tázali, zda by mohli dostat slevu – ať už z vysoké či nízké ceny – automechanici byli více ochotni ji dát právě ženám.


Psáno pro Vesmír.

pondělí 6. června 2016

Rozvíjí se věda jeden pohřeb za druhým?

Přestože vědci usilují o růst lidského pozvání, i ve vědě hrají významnou roli ambice, boje o postavení, budování reputace či nepotismus. Techniky výzkumu či oblasti zkoumání význačných vědců jsou považovány za užitečnější a hodnověrnější než u začínajících výzkumníků. Vědecké celebrity tak snadněji získávají granty pro svoji práci, editoři vědeckých časopisů jsou k nim vstřícnější; obecně se těší mnohem větší podpoře. Obvykle jde o zcela oprávněné výhody, protože jejich práce prostě přinesla cenné poznání. Někdy však taková vědecká kapacita dokáže svou vahou zničit alternativní přístupy, myšlenky a kariéry mladších kolegů. Nepoužívá-li či přímo odsoudí jiné techniky, nedokáží se tyto jiné přístupy rozvinout a pokrok oboru ustrne.

Pierre Azoulay, Christian Fons-Rosen a Joshua Graff Zivin (pdf) se jali otestovat, zda vědecká celebrita skutečně dokáže zpožďovat vývoj oboru. Využili předčasných úmrtí 452 vědců z přírodních věd, kteří byli skutečnými hvězdami svých oborů a podívali se na vývoj vědeckých publikací jejich dosavadních kolegů a pak jiných, s nimi dříve nespolupracujících výzkumníků. Nepřekvapivě zjistili, že publikace nových výsledků u kolegů po smrti hvězdy radikálně a trvale poklesly, průměrně až o 40 %. Naopak „výzkumníkům z vnějšku“ se začalo více dařit, publikovali více svých myšlenek a do 5 let propad publikační aktivity v oboru vyrovnali. Navíc jsou tyto práce považovány za kvalitnější a užitečnější (navázalo na ně více dalších vědců a byly více citovány).

Vývoj publikační aktivity spolupracovníků hvězdného vědce (tmavší linka, "Collaborators") a "výzkumníků z venku" (světlejsí linka, "Non-collaborators") v období před a po jeho smrti.
Nepotvrdilo se přitom, že by vědecké celebrity ve velkém nějak formálně bránili jiným ve vzestupu. Málokdy byly zároveň i editory vědeckých časopisů či předsedy grantových komisí – stvrdilo se tak mj. i populární pořekadlo, „kdo vědu umí, ten ji dělá, kdo ji neumí, ten ji řídí“. Výsledky v souhrnu ukazují, že práce hvězdného vědce či vědkyně oslní obor natolik a na tak dlouho, že přístupy a myšlenky jiných jednoduše nejsou vidět, i když mohou být mnohem lepší.


Psáno pro Vesmír.

neděle 5. června 2016

Respektují novináři čtenáře či inzerenty?

Čtenáři často zapomínají, že i přes svá specifika jsou noviny průmyslem jako každý jiný a mají za cíl zisk, nikoliv objektivitu za každou cenu. Vysoká čtenost, která přitahuje hlavní zdroj výnosů – inzerenty, totiž vždy není důsledkem objektivního zpravodajství. Lidé v mnohém trpí silnými předsudky, a když noviny tyto názory nabourávají, jednoduše začnou kupovat tiskovinu, která s jejich světonázorem rezonuje blížeji. Média proto někdy nadbíhají názorům svým čtenářů, než aby je formovala.

Druhý tlak proti objektivitě přichází od inzerentů. Ti neusilují o vyvážené zpravodajství, ale o efektivní propagaci. Jelikož čtenáři, pochopitelně, reklamu vnímají coby jednostrannou, snaží se inzerenti přes svá PR oddělení „proniknout“ i do běžného zpravodajství. Tiskové zprávy o různých událostech spjatých s firmou jsou pochopitelně také jednostranné, převezme-li je však novinář do „běžného“ článku, získají punc zpravodajství – nikoliv pouhé inzerce. Novináři mohou nekriticky přejímat tiskové zprávy z lenosti (lehce přepsat hotovou tiskovou zprávu mnoho času nevezme), hlouposti či ze zištných zájmů. Pošle-li jim tiskové prohlášení velmi významný inzerent, mají zřejmý finanční zájem být s ním za dobře a o události informovat.

Nakolik novináři takovému tlaku podléhají, zkoumali ekonom Marco Gambaro a politolog Riccardo Puglisi (pdf). Detailně se podívali na výdaje velkých italských společností na novinovou reklamu a zároveň sledovali články, které tři celostátní a tři regionální italské noviny o těchto společnostech vydaly. Pro zasazení do kontextu je vhodné zmínit, že průměrný italský novinář získá od firem denně 20 až 40 tiskových zpráv, z nichž vybere maximálně jednu či dvě, na základě nichž napíše článek. V novinách pak zhruba polovina obsahu pochází z externích zdrojů dodávaných firmami a dalšími organizacemi.

Vztah mezi frekvencí článků měsíčně, které o firmě v novinách vyjdou a velikostí výdajů na reklamu dané firmy v předcházejícím měsíci v daných novinách.

Oba výzkumníci potvrdili, že čím více si firma koupí v novinách inzertní plochy, tím častěji novináři přejímají i její tiskové zprávy a pozitivně informují o společnosti v běžném zpravodajství. Průměrně za každých 75 000 euro výdajů na inzerci si tak firma nepřímo „koupí“ i osm článků měsíčně v běžném zpravodajství. Data rovněž naznačují, že u regionálních novin platí, že nakoupí-li velký inzerent (třeba velká státní firma) více inzertní plochy, sníží se pravděpodobnost, že o něm noviny vydají negativní zpravodajství.


Psáno pro Vesmír.

pátek 3. června 2016

Chodí štěstí dokola...

Stal by se Petr Kellner či Andrej Babiš tak bohatými, kdyby se narodili náhodou o 40 let dříve, bez příležitostí nabídnutých privatizací? Byla by Martina Sáblíková fenomenální rychlobruslařkou, kdyby měla v dětství smůlu a vážně se zranila? Vyhrál by Miloš Zeman prezidentské volby, kdyby byli jeho rodiče Romové?

Jsme uvyklí vysvětlovat úspěch talentem, houževnatostí, ochotou riskovat či myriádou dalších kvalit. Ty jistě osud člověka ovlivňují. Fatálně však podceňujeme, že jej řídí i náhodné vlivy, „štěstí“ chcete-li. Vystuduje-li někdo vysokou školu je nejvíce ovlivněno štěstím, že se narodil vysokoškolsky vzdělaným rodičům. Pakliže se dožije více než 60 let, měl štěstí, že se narodil v rozvinuté zemi. Je-li milionářem, neměl smůlu na porod v totalitním státě.

Vezměme za příklad nejslavnější obraz světa. Bez delšího zamyšlení víte, že musí jít o Monu Lisu. Kdybych po vás chtěl vysvětlení, proč se obrazu dostalo globálního ohlasu, důvodů by se vyrojilo více – dílo geniálního umělce Leonarda da Vinci, řada unikátních a na svou dobu inovativních malířských technik; možná i nenapodobitelný úsměv Lisi, o jejíž pravé identitě se dosud vedou půtky. Není pochyb, že gloriolu vrcholného počinu si zaslouží. Jenže v Louvru i jinde visí řada podobných, ne-li důležitějších da Vinciho děl (nemluvě o pracech dalších umělců), u kterých ale dlouhé fronty nestojí. Za popularitou Mony Lisy stojí spíše náhoda, respektive skutek jednoho údržbáře.

Po většinu historie byl obraz Mony Lisy lokální záležitostí; do povědomí odborníků vešel až v 19. století, kdy začal být považován za mistrné, leč relativně běžné dílo renesance. Věhlasu se mu dostalo až roku 1911, kdy byl z Louvru ukraden. Celá událost byla poměrně trapná, jelikož si chybějícího díla ochranka všimla až když ji druhý den upozornil návštěvník, že v řadě obrazů jeden chybí. Z krádeže byl obviněn básník Guillaume Apollinaire a jeho přítel Pablo Picasso, známí provokatéři a kritici klasického umění. Oba byly podezření zproštěni a trvalo další dva roky, než se obraz objevil – Vincenzo Peruggia, údržbář z Louvru, se jej snažil prodat florentské galerii Uffizi. U soudu se označil za patriota, který jen usiloval o návrat obrazu do země vzniku. Soud mu pod tlakem italské veřejnosti vyměřil jen půl roku vězení. Existovalo přitom podezření, že měl vazby na padělatele Yvese Chaudrona, který mezitím vytvořil kopie obrazu a prodával je do USA coby ukradený originál...

Celou eskapádu s krádeží, zatčením zloděje i jeho soudem a vydáním obrazu zpět do Francie, detailně zachytil francouzský i italský tisk (shodou okolností zrovna v době jeho průmyslového nástupu). Dílo se dočkalo v médiích mnoha reprodukcí, přebíraly je noviny po celém světě a popularita obrazu strmě rostla. Šlo patrně o první globální mediální vlnu, která zároveň z Mony Lisi vytvořila symbol západního malířského umění. „Zásloužil“ se o to však hlavně Peruggio, který si obraz vybral víceméně náhodně, protože se mu vešel pod kabát. Obraz – namalovaný na topolovém dřevě – byl přitom původně širší, ale někdy v běhu historie byl po stranách seseknut...

A poučení? Vliv štěstí by nás měl vést k větší solidaritě s těmi, kdo jej tolik nemají. A k pochopení, že lidé za úspěch v mnohém dluží dobrému fungování společnosti. Neinvestovat do ní, je sázkou na velmi nevýhodnou loterii.
Sloupek byl inspirován knihou Success and Luck: Good Fortune and the Myth of Meritocracy od: Robert H. Frank, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Princeton University Press.

Psáno pro Lidové noviny.

čtvrtek 7. dubna 2016

Chci dosáhnout mistrovství, myši proto půjdou do plynu

Snaha být v něčem dobrý, je mocnou hnací silou našich životů. Ať již jde o sport, vědu, umění, vaření či jinou profesi, dosažení mistrovství v jakékoli činnosti člověka naplní pocity radosti a uspokojení. Tím intenzivnějšími, oč náročnější úkol jde. Hltáme životopisy lidí, kteří dokázali výjimečné věci. Schopní lidé nás inspirují a obdivujeme je.

Usilování o profesní dokonalost se však lehce může zvrtnout do opomenutí, že nejde o jedinou morální hodnotu. Notorickým příkladem je Manhattanský projekt – vytvoření první jaderné zbraně. Richard Feynman vznik tunelového uvažování u členů týmu popsal názorně: „pustili jsme se do toho z dobrých důvodů. Pak začnete velice tvrdě pracovat, abyste dosáhli toho, co chcete a přináší vám to radost. Jste nadšeni a přestanete přemýšlet. Prostě přestanete.“ Po bombardování Nagasaki, které bylo po Hiroshimě považováno už za zbytečnou demonstraci síly, mnoho vědců podílejících se na projektu propadlo pocitům viny, zmaru a depresím z toho, k čemu jejich práce nakonec vedla. Roky se věnovali řešení nadlidsky složitých výpočtů a fyzikálním experimentům, možné morální dopady je jednoduše nenapadli coby proměnné k úvaze.

Podobných a ne natolik extrémních příkladů je přehršel; snaha dosáhnout něčeho výjimečného, ukázat své přednosti často zničí rodinné vztahy, dá vzniknout šikaně a teroru podřízených či kolegů. Dělat „dobrou práci“ mnohdy znamená prodávat škodlivé či nekvalitní zboží či pomáhat zločincům.

Dokaž si, jak jsi chytrý

Do jaké míry je ochoten člověk potlačit nebo i zcela zapomenout na morálku, usiluje-li o demonstrování svých schopností, otestovali nově němečtí experimentální ekonomové Armin Falk a Nora Szechová (pdf) v poměrně unikátním experimentu. Využili ustálené praxe, při níž výzkumné univerzity musejí vybíjet laboratorní myši. Jde o zvířata, která byla vyšlechtěna pro specifický výzkum, nicméně z různých důvodů se pro něj ukázala nevhodná. Jelikož univerzity nemají prostory ani finance nechat zvířata jen tak dožít, aniž by je využili, zabíjejí je. Falk a Szechová – i proto, aby část myší zachránili – navrhli experiment, v němž si studenti mohli potvrdit, jak jsou inteligentní nebo zachránit život myši.

Účastníci experimentu hráli o život laboratorních myší.
Všichni studenti-účastníci experimentu nejprve získali paušální odměnu za účast, bez ohledu jak si poté v experimentu povedou. První skupina účastníků experimentu se dozvěděla, že jejich úkolem je vyplnit 52 otázek inteligenčního testu a na jeho konci se dozví své IQ a jak si vedli vůči ostatním. Přečetli si zprávu o důležitosti IQ pro studijní i profesní úspěch. Úkol měl studenty motivovat dosáhnout nejlepšího možného výsledku – všichni si koneckonců chceme dokazovat, jak jsme chytří. Druhá skupina dostala za úkol vyplnit jeden dotazník s 52 otázkami a opět se na konci dozvědět, jak si v něm vedli. Ve skutečnosti šlo o naprosto stejný inteligenční test, nicméně úkol byl zarámován coby prosté dotazníkové šetření, takže účastníci nemuseli cítit tak velké ambice vyniknout.

Výkon poloviny studentů v obou skupinách byl jen prostě změřen. Výkon druhé poloviny měl navíc i hlubší morální rozměr. Každému z nich byla „přiřazena“ jedna myš a před začátkem řešení úkolu si přečetli:
„V sázce je mladá, zdravá myš. Spolu s několika dalšími žije v malé skupince. Její očekávaná doba dožití jsou 2 roky. Čím více správných odpovědí dosáhnete, tím vyšší bude pravděpodobnost, že myš bude zplynována. Za každou správnou odpověď se tato pravděpodobnost zvýší o 0,9 procentního bodu. Maximální pravděpodobnost – zodpovíte-li všechny otázky správně – je 46,8 %. Budete-li se ve všech odpovědích mýlit, s jistotou necháme myš dožít.“

Myší paradigma

Účastníkům bylo poté vysvětleno, jak myš zemře a viděli instruktážní video ukazující celý proces. Na videu čtyři myši živě pobíhají po hermeticky uzavřené kleci. Do klece začne proudit plyn. Pohyb myší se zpomalí. Za chvíli se zcela přestanou hýbat. Je vidět, jak silně jim buší srdce. Tlukot se zpomaluje a ony umírají. V kleci jsou ještě 10 minut ponechány a pak jsou jejich těla odnesena... Pakliže by myš byla ušetřena, oběma ekonomy jí byla zafinancována „strava a byt“ než by zemřela z přirozených příčin.

Výsledky pokusu potvrdily, že skupina studentů, která usilovala o změření svého IQ, dosáhla lepších výsledků (průměrně 35 bodů) než skupina vyplňující „jen dotazník“ (ti měli 29 bodů). O 22 % lepší výkon ve stejném testu, jen je-li zarámován coby inteligenční, dokazuje, jak velký efekt na výkon má motivace vyniknout. Rovněž i vyšlo, že účastníci, jejichž správné výsledky znamenaly možné zabití myši, dopadli hůře – častěji odpovídali „já nevím“. Mnozí se tak snažili myš zachránit. Nicméně u skupiny vyplňující inteligenční test byl tento pokles mnohem slabší. Bez ohledu na drastický, nezvratný důsledek – zabití vnímajícího, inteligentního tvora – se snažili dosáhnout vysokého skóre. Snaha vyniknout jim jednoduše zakalila pohled na jejich morální přešlapy.


Psáno pro Vesmír (o využití morálního myšího paradigma jsem psal již dříve).

čtvrtek 31. března 2016

Životní cyklus nečestných finančních poradců

Finanční poradci jsou univerzálně považováni za jednu z nejméně důvěryhodných profesí. Zákazníci je podezřívají, že usilují jen o velikost svých provizí a nikoliv o kvalitní služby či rady. Přesto zhruba polovina domácností nějakých služeb finančního poradenství využívá. Časté případy hospodářských problémů – jako kupř. finanční krize roku 2008, je rovněž dávána do souvislosti s hamižností, sebestředností a krátkodobými zájmy finančních firem. Dokonce i prezident Americké asociace financí, Luigi Zingales, prohlásil, „bojím se, že se ve finančním sektoru podvody staly jeho předností, nikoliv problémem.“

Na druhé straně, v každé profesi existují čestní a zkažení lidé a dosud neexistovala studie, která by dokázala, zda a jak moc je sektor financí nečestností prorostlý. Až dosud. Mark Egan, Gregor Matvos a Amit Seru (pdf) nashromáždili profesní historii na 1,2 milionu amerických finančních poradců a z veřejných zdrojů zjišťovali, zda byli obviněni, stíháni, zda na ně klienti podali stížnosti či zda byli vyšetřováni pro nekalé praktiky. Ačkoliv zjistili jen „prokázané“ případy, výzkumníci uzavírají, že nějaký přečin provedl průměrně jeden z třinácti poradců. Průměrné zaplacené odškodné pak činilo zhruba 1 milion Kč.

Přečiny jsou přitom koncentrovány u určitých osob. Zhruba třetina nečestných poradců má až pětinásobnou pravděpodobnost, že podvede klienta, než jejich kolegové. Říkáte-li si, jak je možné, že v profesi stále působí, odpovědí je, že ačkoliv firmy podvodné poradce standardně propouštějí, zhruba polovina z nich si najde do jednoho roku práci v jiné finanční firmě. K určitému potrestání sice dojde, obvykle pracují pro méně prestižní společnost a mají menší odměny, na trhu však zůstanou. Dochází i k třídění dle kvality-čestnosti firem. Na finančním trhu existují firmy, kde téměř každý sedmý zaměstnanec měl problémy s etikou a firmy, kde se to dá říci jen o jediném zaměstnanci ze sta. Zůstává finální otázka, jak to, že nečestné firmy na trhu přežívají?

Procentní zastoupení finančních poradců s nějakým přečinem v jednotlivých okresech USA. V sytě červených okresech byl potrestán více než každý devátý poradce. Jde zejména o regiony, v nichž žijí starší, méně vzdělaní lidé.

Důvodem je nejspíše nízká finanční sofistikovanost mnohých občanů. Zejména zbohatlíci či starší, méně vzdělaní lidé neověřují hodnověrnost finančních firem či konkrétních poradců a nechají se mnohdy přesvědčit k zdánlivě výhodným nabídkám. Přesně v tomto segmentu se nečestným firmám nejvíce daří. Výzkum uzavírá, že ačkoliv tržní síly nečestnost trestají, bez větší finanční gramotnosti klientů a jasnější transparentnosti výkonu poradců toho mnoho nesvedou.


Psáno pro Vesmír.

středa 30. března 2016

Když se nedaří, ovládne naše životy bolest

Nezaměstnaní užívají mnohem více léků proti bolesti. Nejde o šokující poznání; patrně jsou nemocní a i proto mají problémy najít si práci. Eileen Chou, Bidhan Parmar a Adam Galinsky (pdf) však zaspekulovali, že samotná ekonomická nejistota může vyvolávat intenzivnější pocity fyzického nepohodlí a bolesti. Existují totiž důkazy, že stejné funkční oblasti mozku, které zpracovávají fyzickou bolest, zpracovávají i psychickou (obojí bolest totiž dokáže snížit ibuprofen). Předpovídali tedy, že bojí-li se někdo o svou budoucnost, je-li stresován hrozbou ztráty příjmu, pak tento psychologický neklid může vyvolat nárůst pocitů fyzické bolesti či větší citlivost na bolestivé podněty.

Výzkumníci nejprve ověřili, že v regionech s vyšší nezaměstnaností se skutečně užívá mnohem více léků proti bolesti. Poté využili dotazníku, v němž jedna skupina respondentů měla zavzpomínat na situace, kdy trpěli finanční nouzí. Druhá skupina naopak měla v paměti zalovit vzpomínky, kdy se cítili zajištění. Poté lidé z obou skupin uváděli, jaké pocity prožívají, mj. i jakou aktuálně cítí fyzickou bolest. Potvrdilo se, že vzpomínky na finanční problémy vyvolaly nárůst všeobecného bolení.

V další studii byli studenti placeni za to, zda vydrží mít ruku ponořenou do vody „teplé“ 1 °C. Nejprve si vodu jen zkusili. Poté byla jedna skupina studentů manipulována do pocitu, že mohou mít problémy na trhu práce – výzkumníci jim dali přečíst novinovou zprávu tvrdící, že absolventi ne-zrovna-prestižních univerzit často končí s minimální mzdou a odkázali je na rating univerzit, kde jejich vysoká škola byla až na 23. místě. Druhá skupina studentů si přečetla podobnou zprávu, byli však odkázání na jiný rating univerzit, kde naopak jejich fakulta dopadla druhá. Nato měli dát opět ruku do ledové vody, na jak dlouho jim přijde zvládnutelné. Potvrdilo se očekávané, studenti s vědomím, že mohou skončit v chabě placeném zaměstnání, vydrželi mít ruku ve vodě mnohem kratší dobu – nevydrželi tu bolest.
Změna doby (v sekundách), po kterou vydrželi mít studenti ruku ve vodě o teplotě 1 °C po přečtení manipulace, že mohou mít problémy najít si práci („High Insecurity“), resp. nebudou mít problémy („Low Insecurity“). Vůči prvnímu pokusu vystresovaní studenti vydrželi mnohem kratší dobu, naopak u klidných studentů se doba nezměnila.

Výzkum potvrdil, že nemají-li lidé kontrolu na svým životem, protože jsou nezaměstnaní, bez finanční stability či prožívají stres z budoucnosti, zintenzivní se jejich vnímání fyzické bolesti. Cítí větší nepohodlí a doslova trpí. Jejich životní spokojenost dále klesá, někdy možná natolik, že jsou i méně motivovaní k akci, která by jim dala lepší perspektivu.


Psáno pro Vesmír.

úterý 29. března 2016

Přestěhováním za lepší vzdělání, vyšší příjmy a blahobyt

V letech 1994 až 1998 bylo přes čtyři tisíce rodin žijících v chudinských ghettech amerických měst Baltimore, Boston, Chicago, Los Angeles a New York zařazeno do experimentu „přestěhování se za příležitostí“. Experiment byl vlastně jednoduchou loterií, v níž vylosované domácnosti vyhrály poukaz, který jim dotoval vyšší nájemné v lepších a bohatších čtvrtích. Bylo tak možné sledovat, jak opuštění prostředí prodchnuté bídou, kriminalitou a špatnými vzory chování změní vyhlídky členů domácností, které dosáhnou na lepší bydlení vůči rodinám, které vylosovány nebyly a povšechně zůstaly chudinských čtvrtích.

Američtí ekonomové Raj Chetty, Nathaniel Hendren a Lawrence Katz (pdf) v nové studii využívající data z experimentu přestěhování se za příležitostí a daňových záznamů zjistili, že ze změny bydliště extrémně profitovaly zejména mladé děti – dnes již mladí dospělí. Těm, kterým bylo v době přestěhování do 13 let, nyní vydělávají až o třetinu více než jejich méně šťastní vrstevníci. Jde přitom zejména o důsledek jejich delšího a kvalitnějšího vzdělání, než na které dosáhli zůstavivší v ghettu. Naproti tomu u starších dětí, teenagerů, podobný efekt nenastal, ba naopak. Bylo-li dítě již v pubertě, přestěhování u něj již nepodnítilo změny v chování, inspiraci, co dělat se životem či změnu identity, spíše jej vytrhlo ze skupiny jeho kamarádů či party. Podobně se nepodařilo identifikovat zlepšení ekonomické situace přestěhovaných dospělých-rodičů.
Rozdíl v současných příjmech v minulosti přestěhovaných dětí vůči vrstevníkům, kteří zůstali v ghettu (0). Jak patrno u dětí do 13 let (modrá linka) přestěhování vedlo k razantnímu zvýšení příjmů, naproti tomu u mladých mezi 13 až 18 lety (červená linka) mělo přestěhování spíše negativní efekt na jejich budoucí příjmy.

Souhrnně přesto studie uzavírá, že experiment se daňovým poplatníkům dlouhodobě vyplatí. Dotované nájemné bude více než splaceno vyššími daňovými odvody více vydělávajících a vzdělanějších občanů, kteří by jinak byli na sociálních dávkách. Výsledky, že změna prostředí má enormní vliv na perspektivy dětí, ale nikoliv už mládeže či dospělých, navíc varují, že boj proti chudobě či nezaměstnanosti začíná mnohem, mnohem dříve než na úřadech práce.


Psáno pro Vesmír.

pátek 18. března 2016

Podívám se a vidím...

Pokud čtete tento sloupek na veřejnosti, podívejte se na člověka ve své blízkosti a ohodnoťte, jak vám přijde atraktivní. Opravdu, zkuste to. Stačí pár okamžiků, abyste došli k nějakému podobnému hodnocení: „Pohledná žena, dlouhé vlasy, pěkné křivky... nadprůměrně hezká.“ Nebo: „Urostlý chlap, ale trochu sešlý a má pupek, spíše podprůměr.“

Nyní zkuste ohodnotit svoji atraktivitu. Jste-li jako většina lidí, zvážíte, jste-li vyspalí, či nikoliv a je-li to na vás vidět. Zamyslíte se, jak vypadají vaše vlasy, pleť. Uvědomíte si, že váha vám už léta roste, ač se snažíte hubnout, navíc na sobě nemáte zrovna nejlepší oblečení... Protože toho o sobě víte maximum, bude vaše sebehodnocení velice zevrubné a promítnete do něj i své touhy. Vykreslíte spíše komplexní momentku.

Není proto s podivem, že jsme extrémně nepřesní v odhadech, jak nás druzí posuzují. Dle jedné ze studií neexistuje téměř žádná souvislost mezi tím, jak člověk hodnotí svůj vzhled a jak je jeho vzhled hodnocen druhými. Zatímco ostatní posoudí pár našich nejvýraznějších znaků, my u sebe zvážíme i sebemenší detail. Neurotizujeme se pak maličkostmi. I extrémně půvabná slečna se může označit za nehezkou, protože „má bříško a pupínek na tváři“.

Dle psychologů Tala Eyala a Nicholase Epleyho (pdf) je podobná chyba uvažování obecným lidským znakem a netýká se samozřejmě jen rychlého hodnocení vzhledu. I bystrost, důvěryhodnost, emoční stabilitu, vlastně jakýkoliv charakterový rys vnímáme u ostatních abstraktněji a povrchněji. A oni tak hodnotí nás. Pakliže vás trápí, že se vám v práci nepovedla prezentace a kolegové si všimli vaší nejistoty; nebo se cítíte zle, protože vaše historky u oběda byly trapné a všichni si teď myslí, že jste podivín, nezoufejte. Tato barvitá kakofonie pocitů je jen ve vaší mysli. Ostatní si nejspíše ničeho z toho nevšimli. Sami byli totiž zaměřeni na sebe.

Přeceňování intenzity, s jakou si myslíme, že jsme vnímáni druhými, potvrdil už klasický experiment psychologů Thomase Giloviche, Victorie Husted Medvecové a Kennetha Savitského (pdf). Vyžadovali, aby univerzitní studenti nosili tričko s trapným potiskem (asi jako kdybyste vysokoškoláka z UK navlékli do trička s Michalem Davidem). Poté měli dotyční uvést, kolik procent spolužáků jejich módní faux pas zaznamenalo a bude jimi opovrhovat. Domnívali se, že minimálně každý druhý si všimnout musel. Když se však výzkumníci zeptali ostatních, zjistili, že to zaznamenala sotva pětina.

Předpovědi účastníků dalšího experimentu od Giloviche a kolegů. Měli stanovit, kolik procent lidí si všimne, koho mají zobrazeného na tričku ("Predicted") a skutečný podíl lidí, kteří byli schopni identifikovat osobu na tričku ("Actual"; v tomto experimentu byli použiti Martin Luther King, Jr., Bob Marley a Jerry Seinfeld).
Teorie Eyala a Epleyho zároveň ukazuje, že chceme-li lépe pochopit druhé, musíme zavrhnout svůj obecný dojem z nich a soustředit se na jejich gestikulaci či neautomatizované reakce – co u nich vyvolá úsměv, jak reagují v časové tísni, jak se změní, mluví-li k podřízenému, či nadřízenému, nebo neznámému člověku. Mění-li se způsob jejich oblékání. Zda či jak ruší domluvené schůzky. Posuzujeme-li druhé v této složité textuře, nahlédneme, že jsme se ve svých známých či kolezích velmi pletli. V dobrém i zlém.

Sloupek byl inspirován knihou The Confidence Game: Why We Fall for It . . . Every Time od: Maria Konnikova, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Viking.

Psáno pro Lidové noviny (redigováno).